Je to ani ne tříměsíční vhled do zážitků zralé ženy, kterou vzrušuje už spíš než sex výše částky na domluveném kontraktu. Přitom si uvědomuje degradaci úrovně málo profitních tratí, které chtějí státní dráhy buď prodat, nebo zlikvidovat. Pojednou se však naskytne příležitost spolupracovat s Francouzskými drahami a Duteurtreova hrdinka se ocitne na rozcestí: její podíl na provozu cynicky dravého neoliberálního kapitalismu pomáhá ničit prostředí venkovské idyly, kam se utíká schovávat, aby načerpala sílu k výbojům za novými zisky.

Duteutre s lehkostí zkušeného prozaika a esejisty pojmenovává zklamání lidí z tolik opakovaného snu, že pokrok techniky umožní každému, aby lépe žil a pracoval méně.

Humor i bití na poplach

Tento „sociálnědemokratický sen se vypařil“, uvědomuje si Florence. Vše, co nevykazuje okamžitý zisk, se musí zlikvidovat. Třicet let, od jedné krize k druhé, od špatné volby ke špatnému řešení se zájem soustředí na jediný cíl: zvyšovat marže a zisky v závislosti na stále tvrdších účetních standardech.

Duteurtre má smysl pro humor, pro nadsázku, když ukazuje myšlení starosty vesnice, který se samozřejmě snaží sladit zájem o životní prostředí spoluobčanů s prosperitou své firmy. Vrcholem absurdity je nabídka šéfa Francouzských drah po Florencině kritice čistoty vozů, že jí je ochoten zajistit pravidelný odvoz autem z Paříže před její vesnický dům. Jako by se tu ozval parodický hlas Jaroslava Haška.

Duteutre se však nesměje ani nevysmívá, spíš bije na poplach a ukazuje náš vlastní podíl na devastaci krajiny a pracovních zvyklostí. Pokračuje tak v kritickém sledování dnešní nejen francouzské společnosti. Autor ani jeho hrdinka nemají v románu Dráhy řešení. Uvědomění si problému je však prvním krokem k jeho řešení.