Názvy jeho souborných výstav mají často velmi poetický název jako Pohoda u moře, Maják, lodě, parky a moře, Večer se blíží apod. Názvy tak dávají tušit, že cestování je autorovou velkou inspirací.

Petr Malina

Petr Malina

FOTO: Petr Horník, Právo

„Většina mých obrazů z posledních let má reálný předobraz. Rád cestuji, ale bohužel času nemám pro pracovní vytížení tolik, takže výlet v sobě mnohdy spojuje více motivů,“ říká Malina. Častým námětem jeho obrazů jsou cesty za výstavami. Ty často zobrazují návštěvníka nebo turistu. Podle Maliny dnes musí Češi za kvalitním uměním opravdu často putovat.

 

Líbí se mi představa určité výjimečnosti galerie, která přiláká ty, kteří se o umění opravdu zajímají.malíř Petr Malina

„Svět českého výtvarného provozu je dost sebestředný, samozřejmě i z finančních důvodů, takže to, co je k vidění v českých galeriích a muzeích, bohužel ukazuje místní scénu, ovšem co se děje ve světě, to reflektuje myslím velmi málo.

Na druhou stranu máme to štěstí, že města, která jsou nám dnes celkem běžně přístupná, jako Vídeň, Mnichov, Berlín, Londýn, ale i třeba Varšava ukazují mnohdy umělce a výstavy, které se k nám v lepším případě dostanou v odstupu let, v horším a častějším případě se k nám nedostanou vůbec. A během takovýchto výletů za výstavami si najdu čas na objevování města či krajiny, kdy si věci, které mne zaujmou, fotím, a ty se pak mnohdy stávají předlohou k mým obrazům,“ dodává.

Atmosféra místa

Malina se snaží zachycovat atmosféru místa. Velkou roli na Malinových figurálních a často i lehce schematických obrazech hraje barva (podobně jako je tomu i u jeho učitele Sopka). Umělec se snaží zachytit vnitřní napětí a konkrétní atmosféru chvíle a místa.

Malina nevyrůstal v umělecké rodině, od dětství ale hodně kreslil a maloval, takže studium na Akademii výtvarných umění v Praze bylo víceméně jasnou volbou. Za své největší úspěchy v kariéře považuje, že se mohl zúčastnit mnoha zajímavých skupinových projektů – zároveň také realizovat více než dvě desítky samostatných výstav v Čechách i v zahraničí.

Sám příležitostně pracuje i jako kurátor a organizátor výstav. Na jeho obrazech jsou často k vidění postavy ve výstavním prostoru, který je reflektován jako velmi statické až pietně působící místo.

„Na rozdíl od mnohých současných umělců netrpím představou uměleckého díla vbourávajícího se do veřejného prostoru. Galerie je myslím ideálním zprostředkovatelem mezi umělcem a divákem. Její určité oddělení od každodenního provozu a ona určitá arteficielnost galerijního prostředí je mi sympatická.“

Obliba v architektonicky uzpůsobených galeriích

Malina je rozumným zastáncem klasického kvalitního výstavnictví. „Mám rád galerie, které jsou primárně architektonicky uzpůsobené a adaptované k tomu vystavovat umění, jako je třeba londýnská Saatchi gallery nebo jako pražský DOX, které svým minimalisticko velkorysým pojetím interiéru dávají ideální prostor na vyznění uměleckých děl, v ideálním případě i na jejich propojení s architekturou galerie. Líbí se mi představa určité výjimečnosti galerie, která přiláká ty, kteří se o umění opravdu zajímají a umějí si dávat věci do souvislostí, jsou otevření a hledají,“ dodává Malina.

Zajímavou sérií jsou Malinovy autoportréty před výstavami umělců jako Edward Hopper nebo Neo Rauch, které na diváka působí jako zvláštní absurdně statická performance, vystoupení, které jako by bořilo zavedenou představu, že autorovo osobní vystoupení v rámci díla má být akční, šokující a dynamické.

„Je to série, která byla také otevřeným vystoupením a přiznáním obdivu k práci mých oblíbených malířů, i když také samozřejmě s určitým ironickým podtextem, vztahujícím se zase k posedlosti některých lidí po naprosté originalitě. Může to být vnímáno i jako performance,“ říká Malina.

Jde také o narážku na turisty fotící se před slavnými díly světových mistrů, kteří jsou předně sociologickou groteskou, kterou Malina zobrazuje s kultivovaností a profesionálním odstupem.