Vnímáš dnes hudbu stejně jako před třiceti lety?

Hudba, kterou dělám já, je většinou týmová práce. Bývá to tedy dost závislé na tom, s kým v té partě člověk je, kdo ho ovlivňuje, koho ovlivňuje on a jak to funguje. To má svou energii, což je stejné jako v minulosti. Možná ale už v tom není taková živelnost, jaká ve mně byla tehdy.

Na druhou stranu jsem tenkrát zase neměl ty zkušenosti, které mám dnes. Vím už také, že v hudbě je spousta věcí dílem náhody, a nepřipadá mi zajímavé dělat to, co jsem už dělal v minulosti. Stále se snažím hledat nějaký nový vyjadřovací prostředek, byť se manévrovací prostor sužuje právě proto, že jsem toho v muzice už dost vyzkoušel a slyšel.

Poznamenalo to i tvou novou desku Teď a tady?

Dlouho před jejím nahráváním jsme s kluky z mé kapely přešlapovali na místě a hledali směr, jakým se vydat. Takže ano, poznamenalo.

 

Mně se samozřejmě mé písničky líbí, jenom mě děsí představa, že je třeba hraju už potisící

Dělal jsi v muzice vždy všechno dobrovolně?

V podstatě ano. Svou práci mám rád právě proto, že si v ní můžu dělat, co chci. Mohu si k tomu dokonce vybrat lidi podle libosti, takové, kterým toho už nemusím tolik vysvětlovat, protože znají svou roli. Je pravda, že jsem během svého hudebního života udělal i řadu chyb. Existují písničky, za kterými si až tak nestojím, nepovedly se mi aranže, nebo jsem se jimi dostal na slepou kolej. Jsem ale za všechny ty nedokonalosti rád a myslím si, že k vývoji patří.

Je mezi tvými písničkami taková, kterou považuješ za svou hymnu?

Písničky, které jsou slavné, mě spíš štvou. Hrál jsem je už tisíckrát, takže když s kapelou připravujeme před koncertem setlist, neustále říkám: „Tohle ne, to už hrát nechci.“ Většinou mě ale kluci přemluví, abychom ty hity hráli, protože si možná víc než já uvědomují, že je lidé chtějí slyšet.

Mně se samozřejmě mé písničky líbí, jenom mě děsí představa, že je třeba hraju už potisící. Týká se to například skladby Oheň. To by mohla být má hymna, i když hlavní riff tenkrát vymyslel P. B. Ch., který stál ve zkušebně, křičel „fire, fire“ a hrál do toho na basu. Když ji ale mám hrát, nejsem už tak nadšený.

Když jsme se už dotkli skupiny Lucie – zasteskne se ti někdy po ní?

Ne že bych ji nějak vytěsňoval z hlavy, anebo by mě nebavilo na ni vzpomínat. Já to tak ale neberu. My si už v Lucii prostě za těch patnáct roků řekli všechno. Máme za sebou velice intenzivní spolupráci. Když jsme nahrávali desky, byli jsme spolu tři čtvrtě roku každý den. Později jsme zavedli volné víkendy, ale stejně jsme zjistili, že už toho máme všichni dost. Každý si to vyřešil po svém.

Nedávno mi někdo říkal, že viděl dokument o Metallice a jejím psychologovi. Rozhodně to není blbost. Když kapela odjede na dva roky na světové turné, těžko se stane, že mezi lidmi nedojde k nějakým problémům.

Myslíš tedy, že kdyby Lucie měla svého psychologa, ještě by tu byla?

Asi bychom se spíš zabili.

Je šance na comeback?

Oslovili mě pořadatelé ankety Žebřík, že by tam rádi uspořádali náš koncert. Volal jsem kvůli tomu klukům, ale nedomluvili jsme se. Ta šance teď není.

Je na současné české hudební scéně kapela, která by mohla mít v dohledné době tak postavení, jaké měla ve druhé polovině devadesátých let Lucie?

Bohužel nesleduji českou hudební scénu tak pozorně, abych mohl takovou kapelu označit. Pracoval jsem teď více než dva roky na své nové desce, mezitím jsem se staral o další různé věci, například o chod multikulturního prostoru MeetFactory v Praze. Omlouvám se, ale nevím, jestli nějaká taková kapela je.

Pracuješ i na nějaké jiné hudbě, než na pop music?

Mám něco v plánu, ale nic konkrétního zatím neprobíhá.

V roce 2001 jste s výtvarníkem Davidem Černým zakládali MeetFactory v Praze. Jak jsi s jeho fungováním spokojen?

V poslední době jsme tam udělali hodně práce. Zmodernizovali jsme vnitřek, například sál s kapacitou tisíc lidí jsme předělali tak, aby se v něm dalo hrát, protože byl akusticky dost mizerný. Já teď pomalu instaluju do MeetFactory věci ze svého nahrávacího studia, aby mohly sloužit i dalším muzikantům. Používám je maximálně tak čtyři měsíce v roce, když nahrávám desku. Po zbytek času leží ladem a je škoda, aby nesloužily někomu dalšímu.