Mendes začínal hrát v brazilských jazzových klubech už koncem padesátých let a stával na jednom pódiu i se samotným Carlosem Jobimem, autorem notoricky známé Girl from Ipanema. Jeho první samostatný projekt, Sexteto Bossa Rio, debutoval v roce 1961 deskou Dance Moderno. To už koncertoval v USA i v Evropě, která v šedesátých letech s nadšením tančila bossa novu. Mendes se pak přestěhoval do USA natrvalo a dodnes vydal téměř čtyřicet desek.

Velmi úspěšná byla alba Herb Alpert Presents Sergio Mendes and Brasil '66 nebo Look Around. Největší komerční průlom v Americe ale znamenala úprava písničky The Look of Love (1968), která podle některých kritiků zastínila i slavnou verzi Britky Dusty Springfield.

V sedmdesátých letech se kapela výrazně proměnila, dostala více big-bandový zvuk a mnoho lidí odešlo, včetně zpěvačky Lani Hallové. Mendes byl stále velmi populární v Jižní Americe a ani v USA se na něj úplně nezapomnělo, i díky spolupráci s tehdy novou superhvězdou Steviem Wonderem (The Real Thing).

Ještě v osmdesátých letech se mu občas podařilo umístit nějaký hit do americké hitparády (Never Gonna Let You Go, Olympia) a znovu se setkal s Lani Hallovou jako producent písničky do filmové bondovky Nikdy neříkej nikdy. Pořádný comeback se stárnoucímu jazzmanovi podařil, když dostal Grammy za album Brasileiro (1992).

Mohutná taneční mašina

Pro Bom Tempo přepracoval dnes sedmdesátiletý Mendes některé starší věci od věhlasných brazilských autorů (Antonio Carlos Jobim, Gilberto Gil, Milton Nascimento, Carlinhos Brown) s kapelou dlouhodobých spolupracovníků (bubeníci Mike Shapiro a Vinnie Colaiuta, baskytaristé Nathan Watts a Alphonso Johnson, perkusionista Gibi).

Sehnal nové zpěváky a vše obalil supermoderním tanečním zvukem, který však v tomto případě neznamená sklon k primitivnosti a rezignaci na své kořeny. Mendes je v jádru starý jazzman a na Bom Tempu se pokusil, jak sám říká, oslovit nejmladší generaci a znovu brazilskou hudbu prodat světu.

Lze s jistotou konstatovat, že se mu to podařilo - se strhující baterií bubeníků a perkusistů, kteří vymýšlejí ty nejrafinovanější struktury, s krátkými pasážemi jazzového piána (jediná šance k oddechu) a s dalšími a dalšími nástupy nelítostné funky baskytary, která by roztančila i mrtvolu. Úžasné basové linky, komplikované, plné ozdob a zvratů, ženou tuhle taneční mašinu dopředu s energií, která se blíží Jacksonovu Thrilleru.