Borna použil úpravu Miroslava Macháčka, jehož inscenace, premiérovaná v Národním divadle v roce 1979, vnesla do tradiční folklórní interpretace razantní výklad s jasně čitelnými a aktuálními politickými souvislostmi – spor o ponocenství v obci povýšil Macháček na konflikt jedince s tupou mocí a Bláhovo cyranovské úsilí obhájit čistý štít své cti postavil před veřejný soud vesnického společenství.

Jeho pohled na vesnickou polis ale při vší kritičnosti nepostrádal laskavost a pochopení.
Bornova koncepce hodně z Macháčka vychází, dokonce (vědomě či nevědomky?) přebírá i doslovná inscenační řešení některých scén. Na rozdíl od Macháčka je však Bornovo kritické oko daleko nelítostnější.

Borna je nelítostný

Jeho vesnice je společenstvím groteskních tupců, jejichž směšná zaprděnost pramení z uzavřenosti do hranic české malosti, jejíž obzor končí za nejbližší mezí a kde krajské město Písek je vyslovováno s posvátným výrazem světovosti, kde jediným prostředkem k dosažení cíle je „ouskok“ a intrika, a to i v případě obhájení cti, kde mužští používají stále stejná loutkovitá gesta – každou chvíli ze sebe vztekle rvou košile hotovi ke rvačce, ale když jde o čin, bezmocně plácají rukama a krčí rameny.

Bornovu nelítostnému pohledu neunikne žádná z postav Stroupežnického hry. Všechny chce mít pošetilé a podléhající osočování a malichernosti. Tím, že nikomu (včetně Bláhy) nepřiznává právo na vyšší morální hodnoty, ovšem citelně oslabuje konflikt hry a znejasňuje její vyznění. Má to své důsledky i pro herecké naplnění tématu stěžejních postav hry.

Bláha v podání Jana Vondráčka setrvává po celou dobu v obecné poloze pasivní uražené ješitnosti, veškerou aktivitu v kauze uražené cti na sebe bere Habršperk, který jako jediný v sobě nese pozitivní hodnotu poctivého kamarádství toužícího očistit pošpiněnou čest druha.

 Divácky vděčná podívaná

Pavel Tesař vytváří v přesné a herecky neodolatelné stylizaci ševcovské mazanosti jednu z nejlepších figurek inscenace. Slovo figurka je tu na místě, protože Bornova inscenace, odmítající přiznat postavám velikost, staví groteskní obraz z figurek, sice přesnou drobnokresbou charakterizovaných, ale postrádajících zaklenutí silným jednotícím tématem. Patrné je to především ve finále, kde jeho inscenace škrtá závěrečné gesto odpuštění Fialovi a nechává téma paličské cedule vytratit do ztracena.

V Bornově gogolovské vesnici jsou nepřehlédnutelní oba soupeři o primát furiantství. Táborského rafinovanější Dubský a Hanušův cholerický Bušek. Do velmi jemných odstínů sahajících od karikatury furiantství až k dojímavé starosvětské vážnosti vypracoval postavu dědečka Dubského Jiří Wohanka.

Krejčího Fialu dovádí Martin Matejka do vypjaté groteskní stylizace, která ale svou směšností oslabuje jeho potenciální nebezpečnost. A zcela na okraji zůstala postava Markýtky (Marie Turková), která se po slibném úvodu vytratila do pouhé přítomnosti na jevišti, bez tématu a opodstatnění. Bornova inscenace nabízí razantní a možný pohled rozvedený do řady nápaditých situačních řešení, postrádá však sjednocující téma.

Pouhé zahrnutí všech postav do mělkého rybníku české malosti vystačí na zábavnou, v mnohém aktuální a divácky vděčnou podívanou, Stroupežnického hře a jejím postavám však zůstává leccos dlužný.