Taliesyn zhasínají duše zvesela

Tyhle hudební fůze bývají i recenzenty často chápány s jistou presumpcí viny. Kočkopsovitost, impotentní muzikantství povýšené nad obsah, a tak dále. Jestliže svým tři roky starým debutem se Taliesyn těmto podezřením úplně neubránili, dvojkou se jim to povedlo zdařile.

I na novince Zvesela! se prolíná staré západní písničkářství (Bob Dylan, Nick Drake, Jackson C. Frank), ohlasy našeho i ostrovního folku, blues, jazz a kdecos dalšího. Na rozdíl od prvního alba ale mix působí organicky. Částečně kvůli mnohem teplejšímu zvuku a nové rytmice.

Neméně díky faktu, že rozmanitost panuje spíš mezi skladbami, než uvnitř nich samých. A případné vetřelecké motivy jsou citlivěji zakomponovány.

Kostru alba tvoří tři skladby lídra Taliesyn Jana Bičovského, který je asi jediným, kdo v Česku úspěšně oživuje spirit výše zmíněných angloamerických písničkářů. The Dead Travel Fast, Sentimentality a Café. První pochází z nejstaršího, více jethro-tullovského období kapely. I obskurní anglický text o umrlci, který si čekání na podzimní slevy trajektu (přívozu) krátí konverzací se svou novopečenou vdovou a plánováním návštěvy bordelu, připomíná básně Iana Andersona.

Vousatý lídr Jethro Tull si taky liboval v míchání tradičních motivů s banálními problémy modernity. Skvělá aranž The Dead Travel Fast ale ukazuje, že Taliesyn už se notně vzdálili období, kdy je mnozí označovali za pouhé klony Tullů. Na konci skladba připomíná spíš hudební malby Davida Sylviana.

Sentimentality prý zbytek kapely odmítal Bičovskému hrát, anžto je prý moc popová. Nový text ale přidal její pompě sebezpytující hořký ocas a kapela ji vzala na milost. Když jsem americkém středozápadě poslouchal v autě místní country rádia, říkal jsem, že by Sentimentality mezi ty nejlepší baladky docela pasovala. Akorát se v ní nevzpomíná na mrtvé koně, manželky a bratry, ale na vlastní talent… Udělat takhle pompézní, melancholickou a přitom skvělou skladbu není hračka.

Zásadní trojici a zároveň i celé to neveselé album Zvesela! uzavírá asi nejlepší kus - jednoduché Café. Post-milostný text je tu stejně jako v Sentimentality čistě osobní, takže k jeho pochopení nepotřebujete slovník ostrovní mytologie a výbor z Dylana Thomase. Občasné zjednodušení Taliesyn určitě pomohlo. Z Café vyzařuje smutná smířenost, kterou člověk cítí z písničkářů od Leonarda Cohena po Marka Knopflera. Je to navíc skladba takřka neoposlouchatelná, čemuž pomáhá i překvapivý agresivní dvacetivteřinový bridge, který změnou nálady a vícehlasy připomíná spíše prog-rockové kapely.

Ale dost nekritického rozplývání se. Novému albu Taliesyn se dá samozřejmě i dost věcí vyčítat. Oprášili sice další ze svých starých jethro-tullovských skladeb, Riddle Song, ale obrousili jí hrany natolik, že zní na začátku alba trochu zbytečně. Stejně tak pseudo-bluesová Just Can´t Keep From Crying působí oproti koncertům dost akademicky. Chybou bylo i přebásnění skladby Posy z angličtiny do češtiny (dnes Husy). Z dřívějšího roztomile adolescentního textu o dívčím obranném argumentu „narrow bed“ se stala nezpěvná lascivnost.

Kromě dílčích výhrad a slabých míst ale album funguje. Povedené jsou zejména předělávky ostrovních tradicionálů. Pomalý Lord Franklin je jedna z nejlepších verzí téhle tryzny o zmizelém britském polárníkovi, kterou jsem slyšel. Starý bard a kytarista John Renbourn ji hraje až dost neurvale (vzhledem k tomu, že vypravěčem je tu Franklinova vdova). A taková Sinead O´Connor zase Franklina přesladila do odporného kýče. Taliesyn se trefili ideálně doprostřed.

Skvěle od podlahy zahraná je naopak irská hospodská odrhovačka The Cobbler. V úvodu zpívaném a cappela je Bičovský věrný verzi Tommyho Makema, který skladbu „předváděl“ už na začátku 60. let. Následná jazz-rocková aranž ale ukazuje, jak kapele pomohl příchod jejího autora, baskytaristy Filipa Benešovského (známějšího zpracováním floydovské The Wall) i exmetalového bubeníka Radima Chroboka.   

Českým bratrem Cobblera je pak ve své potutelnosti český titulní song Zvesela! o zhasínání duší, jejichž syknutí a vypaření si příznivci lihovin z těch chvil kolem zavíračky jistě pamatují. Trochu to připomíná hospodskou avantgardu Toma Waitse a texty Pavla Šruta.

Ale dost těch přirovnání. Pro Taliesyn nikdy nebude lehké získat si v Česku širší publikum, protože někomu budou vždy málo čeští, vyměklí, moc tvrdí, málo jazzoví, moc jazzoví, málo folkoví, moc folkoví. Ale na své nové desce mají řadu skladeb, kterých se od jiné české kapely nedočkáte. Patří mezi ty alba, které recenzent zvesela poslouchá dál, i když dávno dopsal. A takových se v Česku zas tolik nenahrává.

Křest alba proběhne 7. února v pražské Malostranské besedě. Už nyní se ale prodává za 250 Kč.