Proč vám vydání alba trvalo tak dlouho?

Dostal jsem původně podobnou nabídku jako vítěz soutěže Jiří Zonyga. Gramofirma se mnou chtěla nahrát desku, ovšem na rozdíl od Jirky jsem to jako druhý v soutěži nemusel akceptovat. Firma na mě tlačila, aby to bylo co nejdřív, nejlépe do Vánoc. Měl bych na to tím pádem tak tři čtyři měsíce, což mi připadlo málo.

Nabídl jsem jí tedy mimo jiné album, které jsem měl už tehdy natočené. Bylo ovšem v angličtině, což lidem z firmy nepřipadalo dost zajímavé. Nakonec jsme společnou řeč nenašli. Sdělili mi, že styl, který jsem prosazoval, není ten, na kterém by se chtěli vydavatelsky podílet. Já navíc upřednostňoval tvůrčí svobodu. Tím, že jsme se nedohodli, jsem ji vlastně získal.

Jak moc se vaše anglická deska, kterou jste měl nahranou už předtím, než jste uspěl v X-Factoru, liší od alba Proměna, jež nedávno vyšlo?

Na té anglické desce jsem se jako autor moc nepodílel. Napsali ji dva kamarádi, pianisti, kteří doma na komputerech složili opravdu krásné písničky. Natočili jsme je, ale deska nikdy oficiálně nevyšla. Na svých internetových stránkách mám asi dvě ukázky, kdyby to někoho zajímalo. Projekt se jmenuje ToBeing. To album bylo také dost postavené na samplech, i když jsme ho pak nahrávali se živými muzikanty.

Postupem času jsem začal být všemi těmi samply trochu přesycený a začal jsem zase poslouchat bluegrass, který jsem miloval jako kluk. Vrátil jsem se k jazzové a celkově akustické hudbě. Začalo mě lákat dělat něco takového, něco víc dynamického, živého. Odtud už vedla cesta k mé desce.

Všiml jsem si, že jste nikdy nebyl hudebně vyhraněný. Nemáte pocit, že vám tato „umělecká svoboda“ mohla ve svém důsledku trochu ublížit? Málokdo totiž věděl, do jakého stylu vás má zařadit.

V podstatě jste to vystihl. Jsem si vědom toho, že mi to mohlo i ublížit a všechno trochu pozdržet. Jsou zpěváci, kteří si jedou to své a z cesty neuhnou, soustředí veškerou energii do jednoho bodu. Tím pádem je výsledek pregnantnější. Já to ale mám asi jinak, a to už od dětství.

Chodil jsem na malování, do kroužku na modelování, pak také na kytaru, banjo a měl jsem asi pět kapel. Prostě si nikdy neumím vybrat. Když jsem nad tím přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že mi vlastně nic nebrání nahrát každé album úplně jinak. Už dnes mám sen natočit swingovou desku s big bandem.

Proč právě swingovou?

Ve swingu je mi dobře, mám rád pohodu a nadhled, který v sobě má. A také mě láká zpívat ve smokingu s motýlkem...

Proč tedy vznikla hudebně vcelku pestrá deska Proměna?

Chtěl jsem, aby byla pestrá. Zároveň to ale beru jako krok k tomu, najít si svou cestu. Třeba budou lidi jednou říkat: „To zní jako Ruml.“ Dnes to takhle říkají například o Danu Bártovi.

To je docela příznačné, protože se o vás už párkrát napsalo, že byste mohl být Bártův pokračovatel.

To je pro mě opravdu velký kompliment. Nevím, co na to říct. Snad jen, že se rozhodně necítím, jako něčí pokračovatel. Nemůžu ale popřít, že jsem Bártu poslouchal už jako kluk, a jeden čas opravdu hodně. Takže mě logicky musel ovlivnit. Stejně jako další lidé, které jsem poslouchal. Musím ale současně říct, že samozřejmě nechci být jako Dan Bárta. Jsem Ondřej Ruml a jdu svou cestou.

Malujete ještě?

Toužím po tom. Nedávno jsem šel v bance kolem dětského koutku, ve kterém byla tabule a na ní namalovaná baletka. Měl jsem strašnou chuť jít si také něco namalovat. Pak jsem si ale uvědomil, že je mi devětadvacet let a lidi by se na mě asi koukali divně. Rád bych ovšem někdy maloval.

Obrazy?

Nikdy jsem nemaloval barvami a štětcem, vždycky jenom tužkou nebo uhlem. Ale obrazy mě lákají. Když jsme u toho, líbí se mi například díla Karla Gotta. Nevím, jak je bere kritika, ale mě těší.

Co pro vás znamená zpívání?

Vezmu si text a přečtu si ho nejdřív jen tak bez hudby, abych věděl, o co jde. Tím začínám. Když jsem pracoval s Michalem Horáčkem na Kudykamu, nechal jsem si od něho párkrát poradit. Klade důraz na slova, na jejich význam, důležitost. Ve výrazu zpěvu se pak snažím jít po významu textu a jeho sdělení.

Mám také ale rád hraní si s hlasem. Miluju Bobbyho McFerrina nebo jazzového zpěváka Kurta Ellinga, kteří to tak dělají. V jejich zpěvu to sdělení je, ale oni svůj hlas ještě používají tak, že máte pocit, jako by to byl nějaký hudební nástroj. Dělal to třeba i Frank Sinatra. Málokdo ví, že se snažil, aby jeho zpěv zněl jako trombon, protože to byl jeho oblíbený nástroj. Elling se to zase snaží dát do tenor saxofonu. Aspoň si to myslím.

Jaký nástroj byste ve svém výrazu chtěl mít vy?

Baví mě ten Elling. Ale inspiruje mě i McFerrin a při vystoupeních využívám krabičku, tzv. loop station, na kterou si vrstvím nápady a vytvářím z nich přímo na místě písničku.

 Mohu to tedy chápat tak, že když zpíváte, současně si hrajete?

Je to tak.