Článek
Která jména českých umělců jsou v Rakousku nejznámější?
Samozřejmě nemohu mluvit za všechny Rakušany, ale jsou to jak prozaici, tak autoři fotografických publikací, filmaři. Za všechny bych jmenoval Jana Švankmajera. Můžeme si společně říci: Ano, to mě zajímá také, vidím to obdobně. Mluvíme různými jazyky, ale v umění si naprosto rozumíme. Pokládáme si podobné otázky: Co je to Evropa, evropská identita, jaké hodnoty nás spojují? Věřím, že jsme schopni najít odpověď.
Samozřejmě se shodneme, že Dobrý voják Švejk je humoristický román, ale musíme jít dál. Najít nové společné zájmy. Můžeme se poučit v německy psané české literatuře, která tu byla a mě nesmírně zajímá. Obdivuji Franze Kafku, jehož jsem četl ve škole. Pro mě představuje ústřední postavu. Jak málo prostoru potřeboval, aby dokázal říci cosi podstatného o člověku.
V Praze jste představil sborník Zeichensetzung. Zeilensprünge. Junge Literatur Österreich (Interpunkce. Řádkování. Mladá rakouská literatura), v němž uvádíte osmnáct jmen. Co je spojuje?
Spojuje je různorodost, od vypravěčů s tradičním stylem přes autory divadelních textů, lyrických vyznání, literární kritiky. Jsou to představitelé nové generace, která chce přinést cosi nového. Těší mě, že reflektují nová média, takže nechybí ani film či internetová próza.
Spojuje mladou rakouskou literaturu nějaké společné téma?
Jazyk, řeč – dá se říci, že je jejím hlavním tématem. Jde o způsob, jakým vypráví své příběhy. Jako by se autoři chtěli vrátit k prazákladům literatury. Uvažují, proč vyprávějí, a nechtějí, aby je spojovalo jediné téma. Pestrost je také důležitou vlastností.
Když zůstaneme u témat, dá se říci, že je některé častější?
Řekl bych, že nejčastější jsou obrazy toho, jak se lidé míjejí. Nebo jaké existují formy společenských vztahů, milostných vztahů, jak vůbec vypadá struktura společnosti.
Mnoho českých autorů se inspiruje převážně vlastní zkušeností, vyrovnáváním se se smrtí rodiče, hledáním smyslu života… Jak je tomu v Rakousku?
Nerad bych se pouštěl do generalizace, ale hlavními inspiracemi pro rakouské autory jsou minulost a určitá zvědavost. To ostatně spojuje i autory našeho sborníku. Chtějí se vracet a přitom vytvořit cosi osobitého, nového.
Existují nějaká „důvěrná“ témata?
Asi je to celé 20. století a odpovědnost za chování a myšlení člověka. Vezmeme-li to z literárního hlediska, tak je to nutné a prospěšné. Rakouská literatura, podobně jako česká, má tendenci k realistickému obrazu, ke hledání absurdity a humornému pohledu. S tím se setkáváme i dnes. Právě v naší různosti spočívá plus současné literatury. Jako „nedůvěrné“ vidím spíš téma milostné literatury, což navazuje na bohaté tradice.
Mladí čeští autoři jezdí dnes za inspirací do ciziny, do Mongolska, na Sibiř, do amerických stepí. Vyrážejí do zahraničí i vaši mladí spisovatelé?
Objevuje se to rovněž, nakonec i já rád cestuji, člověka to obohacuje. Věřím však, že není nutné vycestovat, aby člověk získal důležitou zkušenost, zvlášť pro psaní. Jistě, pro autora je velmi důležité poznat, co jeho hrdinové vidí, nebo na co se ptají. Hlavní je ale jeho osobnost.
Ve vašem posledním románu Bewegungsmelder (Hlásič pohybu) utíkají vaše postavy na bezejmenná místa, do cizích prostorů, do bytů jiných. Co tam hledají?
Pro mé hrdiny je společné vědomí jistého dluhu, provinění. A také určité odpovědnosti. Proto neustále hledají porozumění, uznání.