V internetové encyklopedii jste uveden mezi českými básníky, hned vedle Františka Halase a Havlíčka Borovského. Jak se cítíte mezi klasiky?

To tedy slyším poprvé. Zřejmě začnu být hrozně pyšný. Já si totiž básníků vždy cenil a ani bych si nepomyslel, že bych kdy mohl v takové společnosti být.

Chtěl byste být skutečným básníkem?

Možná by mě to i bavilo. Nicméně jak znám životopisy mnohých poetů, tak vím, že žili často v hrozné bídě a neporozumění. A byli doceněni až po smrti. To mi až tak nevyhovuje.

Většina textů na novém albu je vašich. Lišil se nějak tvůrčí proces proti minulým letům?

Na začátku jsem si s textařením nelámal hlavu, často se některé obraty i opakovaly. Dnes mám v sobě určitou autocenzuru a víc o slovech přemýšlím. Někdy je to skutečně hrozná práce něco vymyslet. Ale zrovna na Klasiku se mi skládalo opravdu dobře. Třetina materiálu vznikala v pětiletém období od posledního alba. A když už má člověk aspoň něco, tak to se pak píše hned lépe.

Píšete raději pod časovým tlakem?

Stres je v mém případě kontraproduktivní. Když jdeme do studia, musím mít vše hotové. Ale náš kytarista Michal Pixa říká, že nejlepší texty dělám, když jsem dlouhodobě nespokojený nebo naštvaný.

Který text vznikl nejlehčí cestou?

Rozhodně ten ke skladbě Padesát. Přemýšlel jsem, co mám dát kytaristovi Ivanu Rutovi k narozeninám. A písnička mi přišla jako nejlepší dárek.

Ovšem skladba Prezident má poněkud politicky nekorektní obsah. Měli jste nějaké negativní ohlasy?

Četl jsem nějaké reakce v tisku. A dokonce prý jedno rádio věnovalo tomuto tématu celé odpoledne. Většina národa nás tam údajně odsoudila, že prý jako nevíme, co si už vymyslet.

To by vám mělo spíš zalichotit. Nebo už neplatí, že punk musí být v opozici?

Myslím, že to punku rozhodně neškodí, tudíž jsme na dobré cestě.

Od začátku, tedy od roku 1982, má kapela Visací zámek stejné složení. Kdyby někdo ze sestavy vypadl, co by se stalo?

Hodně by záleželo na okolnostech, za jakých by k tomu došlo. Ale když o tom teď přemýšlím, tak opravdu nevím. Naštěstí takový problém kapela nemusela zatím řešit. My měli těch personálních rošád opravdu velice málo. Kdysi k nim došlo jen z důvodů vojenské prezenční služby. Naším cílem tehdy bylo, aby kapela fungovala dál, takže přišly nějaké záskoky. Ale vždycky ten náhradník věděl, že jakmile přijde zpět kmenový hráč, spolupráce končí.

A vy sám, přemýšlel jste někdy o odchodu z Visacího zámku?

Že bych chtěl odejít nebo kapelu nějak rozpouštět, to opravdu ne. Nevím ani o nikom dalším z nás, že by o tomhle vážně uvažoval. Občas nám sice říká kytarista Michal Pixa, že nestíhá z časových důvodů víc koncertů, ale to je tak všechno. Když je nejhůř, tak holt hrajeme jen s jednou kytarou.

O nějakém sólovém projektu mimo kmenovou kapelu jste nikdy nepřemýšlel?

Ano, to mě vždycky zajímalo. Kdysi jsem hrával na kytaru v kapele Markéty Ambrožové Kruhy. Teď uvažuji o tom, že bych ze svých textů a povídek namluvil jakési „Best of“ na cédéčko. Spousta lidí mi totiž říkala, že je to jiný zážitek, když slova přednáším já, a když si to čte někdo sám. Takže to asi udělám, a to hned v lednu, kdy má kapela volno.

Uskutečníte k tomu i nějaké turné?

Pár autorských čtení jsem už měl a byla to docela zábavná zkušenost. Nejhorší na tom ale je, že člověk musí tohle absolvovat sám. Asi bych s sebou vzal nějakého parťáka. Třeba minule jsem jel s folkovým kytaristou Závišem. Ani ten člověk nemusí hrát na pódiu, jde mi čistě o to, abych si v klubu měl s kým povídat.

Brzy oslaví skupina třicet let existence. Máte vůbec ještě nějakou nesplněnou ambici?

My si nemyslíme, že bychom byli v první hudební lize, takže ambice je jasná. Jsou kapely, které jsou na tom lépe. Co do návštěvnosti i co do organizace. Třeba Tři sestry. Jezdí se svým aparátem, se svými světly, takže mají vše jen a jen ve své moci.

A váš osobní sen?

Překvapivě často se mi zdá o fotbale. Ovšem paradoxně jako fanoušek Bohemians 1905 v něm hraji za Slavii. Budím se tím, že třeba kopnu do zdi.

Plánujete tedy aspoň k vzpomínanému výročí nějakou zvláštní akci?

My neplánujeme zásadně nikdy nic. Jsme totiž jako kapela strašlivě líní a vše honíme až na poslední chvíli. Na plánování, tak na to tedy nejsme stavění. A když už k němu dojde, tak se ta vykonstruovaná vize nikdy neuskuteční.