Hlavní obsah

Pavel Bobek: Rock’n’roll už není, zadusili ho Beatles

Právo, Jaroslav Špulák

Zpěvák Pavel Bobek (73) vydal v minulém roce dvě významné desky. Jednak kolekci hitů amerického písničkáře Johnyho Cashe Víc nehledám a pak retrospektivní dvoualbum Když na ta léta vzpomínám. Za první počin převzal zlatou desku. Berme ji jako symbol ocenění pro muže, který sice nebyl nikdy „in“, ale pro tuzemský rock’n’roll a country udělal opravdu mnoho.

Článek

Kdy jste se vlastně prvně seznámil se jménem Johny Cash?

Znám ho od jeho první nahrávky. S bratrem jsme poslouchali jednu americkou rozhlasovou stanici, konkrétně její týdenní hitparádu. No, a tam hráli Cashovu skladbu I Walk The Line, která nás okamžitě zaujala. Psal se rok 1956. Tehdy mě samozřejmě vůbec nenapadlo, že bych s ním někdy mohl stát na jednom pódiu nebo zpívat jeho písně. V té době jsem maximálně oblažoval své spolužačky hrou na piano.

Ovšem dřív než country vás uchvátil rock’n’roll, že?

To je ale přece to samé, mezi tím není rozdíl! Cash nahrával ve stejném studiu v Memphisu jako Presley nebo Lewis. A tehdy to nikdo takhle nerozlišoval.

Zpívat jste začal hned anglicky?

Jenom anglicky! Klasický rock’n’roll se totiž zpívá česky velice obtížně. A je to i tak trochu nesmysl. Některé obraty jsou do naší mateřštiny takřka nepřeveditelné. Ovšem u country mají texty spíš charakter celistvého příběhu. Takže tam je docela žádoucí, aby jim posluchač rozuměl.

Čeština přišla až s nástupem normalizace?

Absolutně ne! To zapříčinil Jiří Grossmann. Otextoval mi skladbu od tehdy ne ještě slavného Kennyho Rogerse, v češtině známou jako Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát. Říkal mi, že půl hodiny lidem vykládám, o čem to je, a pak jen dvě minuty zpívám. Měl pravdu.

Bylo vždy vaším cílem, aby český text ideově korespondoval s anglickým?

Většinou ano. Ovšem někdy se to prostě nedalo udělat. Já jsem si textaře vybíral podle svého, museli být schopní udělat to tak, aby vše sedělo. Často jsem jim do toho šťoural. Třeba Jirku Grossmanna vyloženě bavilo hledat ta správná česká slova. On mi pak doporučil Vladimíra Poštulku, který pro mě potom napsal celou řadu textů.

Napadlo vás někdy emigrovat z Československa?

Já jsem o tom samozřejmě přemýšlel. V roce 1964 jsme byli s bratrem puštěni k příbuzným do Rakouska. A bratr mi sdělil, že se už nevrátí. Tudíž mě napadlo, že kdyby mi to řekl předem, mohl bych emigrovat také. Jenže asi bych se stejně vrátil. Byla tu totiž má matka, která by tu zůstala sama s malou sestrou. A pak, měl jsem angažmá u skupiny Olympic. Po pravdě řečeno, kdo by na můj rock’n’roll v cizině čekal?

Že jste se setkal s Johnnym Cashem, je známá věc. Čím na vás nejvíc zapůsobil?

Že si mě v tu chvíli zapamatoval. On na tom americkém vyslanectví, kde k setkání došlo, chodil po sále a zdravil se s mnoha lidmi. Já si při tom nechal podepsat nějaké desky a řekl mu, že zpívám česky skladbu Sunday Morning, kterou on proslavil. Když pak Cash vylezl na pódium s kytarou, našel si mě očima v tom zástupu lidí a řekl, jestli bych si s ním nechtěl zazpívat. S tolika lidmi se zdravil, a přesto si pamatoval mé jméno. Když jsme se pak po letech znovu setkali, vybavil si to.

Na albu Víc nehledám s vámi hráli i muzikanti z Cashovy kapely. To byl váš nápad, angažovat je?

Ne, byl to nápad Luboše Maliny ze skupiny Malinaband, který byl i producentem alba. On tam měl nějaké kontakty, znal šéfa studia v Nashvillu, kde se nahrávalo. Zajímavé je, že všichni ti američtí muzikanti byli strašně příjemní lidé. Hodně toho uměli, a přesto byli strašně skromní. V Čechách je pár hudebníků, kteří toho umějí mnohem méně a jsou nafoukaní.

Sledujete, co se dnes děje na rock’n’rollové scéně?

Dnes už žádný pravý rock’n’roll není, ten zadusili Beatles. Ale před dvěma lety jsem hrál na festivalu Trutnov. Trochu mě jímala hrůza, co z toho bude. Ovšem dopadlo to skvěle, byl to jeden z mých nejsilnějších zážitků.

Zazpíval byste si dnes s nějakou mladou kapelou, kdyby vás oslovila?

Myslím, že už se tak děje. Zhruba čtyři roky vystupuji s kapelou Malinaband, což jsou muzikanti minimálně o generaci mladší. A také musím zmínit zpěvačku Pavlínu Jíšovou a její přátele, kteří se mnou spolupracují.

Nahrál jste album skladeb Johnnyho Cashe. Máte ještě nějaký sen?

To nebyl splněný sen, o tom jsem totiž nikdy ani nesnil! To bylo překvapení. A jestli mám sen? Nahrát ještě pár písniček, které mám. Líbí se mi Frank Sinatra, takže bych jednu píseň, konkrétně Cycles, rád nazpíval. A věnuji ji památce svého kamaráda architekta Jana Kaplického.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám