Opravdu jste nikdy nelitoval, že jste se usadil v Třeboni, pak v Lužnici, že jste to nezkusil v Praze?

Nikdy. Ani za komunistů, ani po převratu. Praha mi tu nechybí, navíc tam pravidelně jezdím. Například ráno pomáhám na statku za vsí kydat hnůj od prasat, ještě za tmy se dvě hodiny potím v chlívě, a odpoledne sedím vedle bývalého pana prezidenta ve výboru českého PENklubu, s výkvětem české literatury. A tahle konfrontace vesnice a města, té zdánlivé jednoduchosti a intelektuálního světa, to je něco, co každému není dopřáno. Obojí mi dělá takové zázemí, že nevím, co jsou to deprese a propadáky, jako to postihuje lidi ve městech.

Vy nemáte žádné problémy? S knihkupectvím, se sousedy? Ani jste je nikdy neměl? Nikdy jste od všeho nechtěl zdrhnout?

Když se dneska ohlížím za tou půlkou 20. století, kterou jsem prožil, tak mi připadá, že jsem obdarovávaný intenzivními zážitky. Co všechno se za těch padesát let stalo - a já u všeho nějak byl. Bydleli jsme ve Zlivi, maminku si táta přivezl ze Slovenska, když tam byl na vojně, a byli jsme taková proletářská rodina.

Táta byl v KSČ, ale taky v mysliveckém svazu, a přitom samozřejmě pytlačil. Jenže v šestapadesátém došlo na to, že obojí nejde, myslivci mu řekli: Jarouši, pytlačíš, nemůžeš být myslivec. A on jim řekl, že když mu vezmou mysliveckou legitimaci, praští jim i s tou komunistickou. A to taky udělal. Všechny trochu vyděsil, protože u lidí jako on nikdo moc nepředpokládal, že budou srovnávat členství ve straně s členstvím u myslivců.

Ve škole jsme se něco učili, ale na pastviště padaly letáky z těch slavných ideodiverzních balonů. Četli jsme si o tenistovi Drobném nebo o Marilyn Monroe, chápali jsme, že to přichází z nějakého neznámého světa, ale naše dětské radovánky to překrývaly. A pak to šlo dál, to už jsem začínal o světě vědět víc. Odkrývaly se zločiny padesátých let, přišly rehabilitace, v sedmašedesátém jsem bydlel jako student na Strahově, takže jsem u toho byl doslova od první noci, přes osmašedesátý, a v šedesátém devátém jsem odjel na půl roku do Anglie.

To byla konfrontace, jak se patří, protože předtím jsem byl ze školy také v Sovětském svazu, takže jsem srovnání měl. A mám ho pořád, dost jezdím po světě. Ale proč bych zdrhal od něčeho, co mám a kde jsem rád? 

To vás tenkrát nenapadlo, že byste v Anglii zůstal?

Napadlo, ale rozhodlo, že jsem tu měl holku. A taky už po té době se mi stýskalo po domově, kam budu chodit do lesa a že jinde takové houby jako doma nerostou a štiky neberou tak jako u nás. 

Opakuju se, ale: Nelitoval jste pak?

Po škole jsem šel k rybářům do Třeboně. Řekli mi, že když nevstoupím do strany nebo aspoň ke svazákům, budu jenom sedět u prkna. A tak se i stalo. Byl jsem druhořadý inženýr, a možná trochu i proto jsem se dostal k historickým věcem o rybníkářství. Zajímalo mě to a nakonec se mi to později hodilo a dneska si neskromně myslím, že v historii tohoto oboru se vyznám jako málokdo. Ono se vždycky hodí i to, když něco nemůžete a musíte hledat jinde.

Klíčový pro mě byl šestaosmdesátý rok, když jsem naráz změnil všechno. Manželství, zaměstnání, bydliště. Rusové na to mají rčení: Než dáš slovo, tak se tuž, a když ho dáš, tak mu služ. Chodil jsem ten večer po pomyslném nádraží a rozhodoval se, do kterého vlaku nasednout.

Začal jsem znovu: nová rodina, stavět dům, nové zaměstnání - šel jsem na Správu chráněné krajinné oblasti, která tenkrát vlastně začínala, taky i proto, že mě rybáři vyprovodili s takovým politicky neúnosným posudkem, že by mě málokdo zaměstnal.

To taky souvisí. Já jsem nebyl žádný disident, ale nějak se mi nechtělo s režimem souhlasit. Jenže na malém městě to bylo trošku jinak, tam jsem byl pod jiným světlem. To se třeba s tebou nikdo nechtěl moc zastavovat na ulici nebo si v hospodě odsedl, bylo to zvláštní. A paradoxně jsem teď v trochu podobné situaci, mám z ní podobný pocit.

Z jindřichohradeckého Patriotu - to je místní časopis - se mě ptali, jak to bylo loni o povodních, protože vyšťourali, že jsem přišel s tím, kde udělat bezpečnostní přeliv na hrázi Světa, že jsem to tehdy rybářům donesl. Já jsem se o tom sice v soukromí zmiňoval, ale nikdy jsem to neřekl pro noviny, ani jsem to nenapsal. A oni přišli, jestli to je pravda. Já jsem to potvrdil a ředitel Rybářství se z toho mohl zbláznit. Protože do té doby všechny reflektory svítily na něj, on byl členem krizového štábu, on dal souhlas s prokopáním hráze, a najednou, po roce, se objeví, že to nebylo tak docela z jeho hlavy. Takže mě doslova exkomunikoval, zakázal mi vstup do objektů rybářství, pokud mě někteří vedoucí středisek zaměstnají na brigádu, na výlovy, tak budou okamžitě propuštěni. Překvapuje mě ten podobný princip, že namísto nějakého argumentu do novin přichází to, co bývávalo: zakázat, izolovat, vyčlenit nepohodlného člověka z nějaké komunity. 

Vy se nebojíte, že taková snaha vyřadit vás může být docela úspěšná?

Myslím si, že to k ničemu nevede. Já u toho, co se tu děje, jsem stejně pořád. Když někdo chce o rybníkářství něco vědět, jde za mnou, sami rybáři mě citují ve svých různých zprávách, chodí ke mně na konzultace studenti, kteří píší diplomku o rybníkářství. V rádiu v Českých Budějovicích čtu pravidelně ze své knížky Rybníkářství na Třeboňsku, dva pořady v televizi byly na stejné téma. Jestli ho v rozpočtu neškrtnou, budu dělat film o Krčínovi. A připravuju o něm knížku. Taky jsem psal popis technických památek, které se ucházejí o přízeň UNESCO, aby se zapsaly do světového kulturního dědictví - rybníky Rožmberk a Svět, Nová řeka a Zlatá stoka. Ale nechme toho. Já si nemyslím, že by někdo mohl mít i dneska takový zásadní vliv, že bych se měl bát.

Trochu si zareju: vy jste byl v roce 1989 prvním mluvčím Občanského fóra v Třeboni, politice jste se pak dost věnoval a musíte vědět, kde jsou příčiny toho, proč i vám připadá, že tu je cítit něco normalizačního. Nebo to byl důvod, proč jste nakonec z politiky vycouval?

Samozřejmě, že mě spoustu věcí štve a vadí mi, kolik se toho nepodařilo. O sobě si myslím, že jsem v takovém tom romantickém naivismu naletěl některým lidem, se kterými jsem do toho šel. Kandidoval jsem do Federálního shromáždění a byl jsem poměrně vysoko, v regionální radě ODS. A viděl jsem, jak se řešily různé kauzy. Máme před volbami, musíme to dát pod koberec, pak bylo před senátními volbami a zase se říkalo: ne, budou volby, musíme být jednotní. Vymykal se třeba Zieleniec, ale jeho liberalismus ODS nekonvenoval. 

Už vás to přešlo? Myslím tu naivitu v politice.

Nepřešlo mě to na komunální úrovni, ale to je něco jiného. Nebo kdyby přišla nějaká strana - nikdy bych už do žádné nevlezl - a řekli: Hele, pojď jako nezávislý, protože jako spisovatel máš nějakou prestiž, máš své čtenáře a máš určitou průpravu v komunální politice, tak bych se možná zlákat nechal. Ale na druhé straně už jsem trochu unavený a člověk si má rozmyslet, co je důležité.

Co je pro vás důležité?

Chci být úspěšný spisovatel, úspěšný v tom smyslu, aby si to lidé přečetli, ale aby i kritika byla dobrá, to je také důležité. A především mi jde o to, aby to čtenáři neodložili, protože je to zamotané a exhibicionistické.

Mě nezajímá tvorba pro vyvolenou skupinu - nechci tím říci, že by taková neměla taky být, ale já jsem v tomhle smyslu tradiční vypravěč. Chci, aby se mé příběhy dostaly mezi lidi, aby se v nich našli, ale aby tam taky byl nějaký posun, sebereflexe. Možná i solidarita a taky samozřejmě erotika, ta nás přece hodně formuje.

A pak to rybníkářství. To je věc dlouhodobé tradice, ani dnes v něm moc nového není, stejné objekty, stejné technologie, kromě nových mechanismů na elektriku, ale někam se to zároveň musí posouvat. A já v tomhle oboru díky tomu, že znám dost dobře jeho minulost, mám i nějakou vizi do budoucna a té se chci věnovat. 

Ještě mi neutíkejte z politiky. Proč jste se stáhl i z té komunální? Byl jste v Lužnici starostou a docela se vám vedlo. Nebo jste i tam narazil s romantikou?

Na vesnici má všechno neodmyslitelnou zákonitost, nejde nic předběhnout, uspěchat, imputovat, implantovat. Jediné, co na vesnici funguje, je čas - a potom chabě se měnící lidské vědomí. Já jsem to samozřejmě na začátku nevěděl, byl jsem opojen takovou svou společenskou potřebou, když za mnou přišli místní a ještě z jiných vsí: Inženýre, pojď, máme v hospodě sousedské posezení a ty víš, o co jde, tak ty nám to vysvětlíš.

Do prvního obecního úřadu jsem ještě nechtěl, cítil jsem, že by to nefungovalo, ale po dvou letech jsem do voleb a pak do zastupitelstva šel, byl jsem šéf stavební komise a místostarosta, a pak jsem se asi na dva a půl roku stal starostou.

Ale pak - to si pamatuju přesně - v devadesátém šestém jsem lezl po kopcích v Dolomitech a myslel jsem na vesnici. Myslel jsem na to, jestli budeme odkalovat vodovodní řad, jestli stavební parcely budou včas uvolněné a jestli přesvědčíme lidi, aby nám vyměnili pozemky, protože na svých nechtěli inženýrské sítě. Já na té dovolené byl pořád ve vsi. A zjistil jsem, že daň, kterou tomu přináším, je moc velká. Pak jsem odešel i z ODS.

Zůstal jsem v zastupitelstvu, dělal jsem stavební věci, které umím, myslím si, že jsem prospěl, že Lužnice mezi vesnicemi na Třeboňsku vypadá dobře, protože máme všechno, vlastní vodu, plyn, vybudovanou infrastrukturu, obec je relativně bohatá, má spoustu pozemků, před sebou velký rozvoj. Mým popřevratovým směřováním a vkladem do vsi bylo dostat ji do nějakých pravidel a předat ji v řádné majetkoprávní struktuře. Zdaleka jsem na to nebyl sám, starostou přede mnou tam byl výborný člověk, co měl velkou přirozenou autoritu, a když jsem to položil, tak to zase vzal... Já tam teď ani nechodím, i když jsem ve stavební komisi, ale je tam profesionální stavařka, myslím si, že to dělají dobře, tak proč bych se do toho cpal. 

Lužnice je malá vesnice. Jak se v ní najde dost lidí, kteří se o ni starají? Natož aby na to měli čas, vzdělání...

Několik výhod tu je. Máme málo chalupářů, vesnice je kousek od Třeboně, je tu železnice, takže to není taková ta zapomenutá varta. A myslím si, že i intelektuálně je obecní zastupitelstvo o patro výš než jinde. Že to není jenom na starostce či na radě. Řekl bych, že tady se podařilo to, co jinde ne: že přišly ke slovu do jisté míry elity, pokud se dá na venkově mluvit o elitách, lidi, kteří to mají v hlavě srovnané. Až na pár zaťatých sedláků. Ale ani bez nich by to zastupitelstvo nebylo dostatečně pestré a kompetentní, kdyby tam nebyli umanutí furianti, kteří brzdí. Protože to k tomu patří, zastupují určitou skupinu lidí, která za nimi jde, nemůžete je opomíjet. Lužnice je pro mě analogie celé politické scény. Stejně pestrá skladba, jen o stupeň vyšší, je v Třeboni, a tak to jde až nahoru. 

Až na celostátní úroveň?

Po převratu jsem si říkal, že vesnice je obraz toho, jak to bude vypadat v parlamentu: různě kvalitní lidé. Rozdíl je v tom, že skutečné vrcholové elity dodneska takřka nemáme. Čeští politici jsou až příliš pohrobky jakési chudoby a sociální nivelizace, a když se dostanou do funkcí, koukají jenom na to, aby vydělali, aby už nebyli chudí, aby se dostali k penězům a užívali svého vlivu a prebend.

V tom má česká politická scéna blok, překážku v sebekultivaci. Přišli z bídy a teď se dostali ke korytu. Některé znám ze začátku devadesátých let, teď sedí dejme tomu ve správních radách a pěkně jim to sype.

Na druhou stranu říct, že tam mají jít ti bohatí, kteří by politiku měli jako vedlejšák, a nebyli by tak náchylní ke korupci, to by bylo dost laciné. Nehledě na to, že takových tu pořád ještě moc nemáme.

O všech politicích například v západní Evropě se také nedá říct, že jsou čistí. Ale aspoň někteří jsou vychováni být politiky, protože si to vybrali jako profesi a rodiny na to měly dost peněz. Kdežto tady jsme všichni vyšli ze stejné zemljanky, takže jsme všichni stejně náchylní k tomu nechat se oblbnout penězi. Málokdo asi odolá, když mu řeknou: Tady to máš, proč by sis nevzal, když to umíš, ty přece do té dozorčí rady patříš. To jsou ty první krůčky k honorované nepostradatelnosti, první způsob manipulace: Zobeš s námi, tak s námi taky kokrhej. 

A proč jste nezačal zobat vy?

Já jsem se tak daleko nedostal, a tak ani nevím, jestli bych za sebe ručil, kdyby někdo přišel. A do Prahy se mi nechtělo, jsem radši tady. I když se doma moc nedržím, pořád mám domů blíž než z nějakého úřadu, a vážím si toho, že můžu s dětmi dýchat v jedné chalupě, i když, jak dorůstají, už je skoro nevidím. Stačí, když vím, že tu taky jsou. A zase připomenu, co je pro mě důležité: psaní, knížky, rybníky. 

Knihkupectví vám vynáší?

Kdyby mi v knihkupectví nevydělávaly moje knížky, které jsou levnější, protože si neplatím honorář a nemusím připočítávat rabat, a všechny knížky, které vydávám, jsou vždycky nějak podložené příspěvkem od sponzora, ostatní produkce by mě jen těžko udržela nad vodou. Po loňských povodních poklesl prodej hodně, letos zase vyhnalo turisty sucho...

Na vydání Rybníkářství jsem sehnal dost peněz, které zaplatily výrobu i povídkám Vesnický dekameron. Dneska už obě knížky, protože se jich prodalo každé kolem tisícovky, vydělávají. A jestli se prodají do Vánoc, budu mít na vydání další knížky: Jižní Čechy na starých pohlednicích, nejobtížnější projekt, jaký jsem kdy dělal. Na ten mám grant krajského úřadu v podobě odkoupení části nákladu. Takže půlku mi zaplatí, ale druhou půlku nákladů musím vydělat teď v předvánočním prodeji. Jenže to si myslí každý, dneska je knižní trh hodně zaměřený na Vánoce. 

To je jako s kapry...

Skoro. Tiskárny teď jedou na tři směny a po Novém roce nebudou mít co tisknout. 

Řekl jste, že chystáte knížku o Krčínovi.

Příští rok bude 400 let od jeho smrti, film je rozjednaný, knížka se bude jmenovat Rožmberkův Krčín - Krčínův Rožmberk. Krčínův životopis a pak jak postupoval se stavbou Rožmberka den po dni, měsíc po měsíci. Na tom chci dokumentovat, protože jsem inženýr, jak se takováhle středověká přehrada dělala. Co tomu předcházelo, jaké používali nástroje, jak to bylo organizované, ta spousta lidí, co tam pracovala.

To ještě nikdo neudělal, a bez podrobné znalosti to udělat nejde. Nevynechám Krčínovy lidské, tedy i světácké projevy, které k němu patří, a především chci zdůraznit jeho obrovskou nadčasovost jako manažera. Opucovat ten beletristický nános, počínaje Kaplickým a konče Bonhardovou, kteří z něj dělali stvůru feudální moci.

Ono to všechno bylo jinak, já to poznal přes tu práci, protože ta se moc nezměnila, i přes historii. To byla normální ekonomická schémata, jako jsou dneska. Co nebylo efektivní, se nedělalo, normální racionální uvažování, a Krčín měl z těch stavitelů největší důvěru u rožmberského vladaře, a proto ty rybniční kolosy mohl postavit. 

V povídkách Vesnický dekameron jste dokázal zachytit zajímavou věc - láska na vsi je úplně jiná než ve městě, kromě jiného proto, že ji neschováš. V roce 2003 je to docela překvapivé zjištění. Tak mi řekněte, když tady žijete, jak se dneska žije na venkově.

Na vesnici je v posledních třinácti letech, zdá se mi, kromě vracejícího se původního koloritu jakési napětí. Nejen kvůli restitucím, ale, a to mě zajímá, kvůli lásce nebo erotice, nebo jak to nazveme, protože po převratu se odkryla všechna tabu. Sex vtrhl do vsi na televizní obrazovce. Ale taky živě, do hospody - k narozeninám nebo jen tak chlapi koupí někomu holku, striptýz.

Vizualizovaná sexualita vstoupila do domácností úplně natvrdo. A co teď s tím? V Praze nebo ve větším městě nemá sexuální seberealizace prakticky žádná omezení, lidi si dojdou v paneláku z jednoho patra do druhého a nikdo o tom nemusí vědět. Možná, že přeháním, ale je to malé riziko, když se někdo zamiluje do holky ze Žižkova a sedí s ní ve vinárně v Dejvicích. Když já půjdu s nějakou holkou nebo s nějakou vdanou ženou ze vsi na procházku na Rožmberk, tak z toho bude katastrofa.

To nemluvím o sobě, já jsem v tomhle podezřelý už proto, že píšu o lásce, jsem básník.

Ten příval sexu, zdá se mi, cosi změnil. Sám to pořádně neumím ještě pojmenovat, i z těch povídek je to patrné: lásky, které jdou přes obvyklá pravidla, sem hlavně pořád ještě přinášejí lidi, kteří se sem nastěhují.

Typičtější je jiná situace: jak ti vesničtí samotáři, žena nebo muž, svobodní či ne, hledají někoho, protože jim chybí skutečný cit, náruč opravdové lásky. A když i přes různé skrupule a svízele se jeden ke druhému dostanou, končí to často pitoreskně, bizarně. Někdo by řekl, že jsem si některé epizody vymyslel, ale všechno se to stalo, i to, o čem píšu v povídce Svázáni navždy - teď se přou lékaři, mí přátelé, jestli to je možné nebo ne.

Hlavně mladá manželství, myslím si, žijou na tenkém ledě. Zejména v těch ženských duších. Chlapi mají různé kompenzace. Práci, celý den jsou někde v lese nebo v dílně, pak zajdou do hospody a potom domů, kde čučí na fotbal. Ale ženské, protože jsou zejména na vsi aktivnější, vitálnější, houževnatější a jsou taky citlivější na vztahy a citlivější v lásce, to snášejí hůř.

Mám dojem, že to je pořád takové zoufalství - štupujou punčochy a jsou s tím pláčem nad dřevěným hříbkem samy. Ani jim nepomůžou knihy, jako je třeba ten můj Dekameron, který je tam nalézá právě v této situaci. Povídka o té krásné ženské, jak nemůže vystoupit z toho, že se stará o chrapouna, který ji bude řezat, a nikdo ji nepomůže na světlo, které si zaslouží.

Neznám od nás z těch mladých i půvabných žen ani jednu, která by jezdila, alespoň občas, do kavárny do města. Že by se chodila koupat do bazénu, chodila by někam do nějakého dámského klubu, to se ani nehodí. On jí řekne, prosím tě, tady děti nemají úkoly, a ty jedeš do kavárny? Natož aby jela třeba do Budějovic nebo do Prahy do divadla. To už musí jet také on.

Jejich život je stěsnaný, uzavřený. A že by tam byl plánovitě nějaký flirt, to už musí být silná osobnost. A ženatý chlap je na tom nakonec podobně. Když si zavede nějaký režim a ona ví, že jde jenom do hospody a vrátí se, tak už se podle toho oblékne. Takže kdyby se najednou oblékl jinak a řekl, hele, já jedu do Budějovic - to by byl výbuch. Nikdy to nedělal.

Můj přítel si udělal známost v lázních a měl nabídku, že stráví víkend někde v Brně, přítelkyně jeho nové lásky jim půjčila byt. Ale on neměl co vymyslet, nikdy nikam nejel, leda na ligu do Budějovic nebo na okresní přebor do druhé vesnice, a večer ho samozřejmě našla v hospodě. A najednou by chyběl doma? Ze soboty na neděli?

Zvláštní je taková ta kostelem předurčená danost, fatalismus, skepse, očekávaný nezdar. A zrovna tak zvláštní je, že pořád ještě tyhle příběhy končí tragicky nebo nenávistí až za hrob. Staré časy v novém rouše. Jakub Deml o tom věděl své.