Článek
Plain White T´s nejsou dost rockeři pro rockery, ani dost popaři pro popaře. Jsou někde uprostřed a spojují v sobě sentimentalitu Oasis s rozjančeným zpěvákem Mikou, který vypadá jako nějaký střelený Freddie Mercury na tripu.
Jejich zpěv se ale vyvinul spíše kalifornským hippie směrem, album vyznívá citlivě, místy má až folkový feeling a odkazy k popu šedesátých let lze hledat nejen ve vícehlasech, ale i v nástrojích (třeba zvony, některé smyčce).
I když tu není skutečný superhit, který by uváznul v hlavě několik dní a nešlo se ho zbavit, pár melodií se skutečně povedlo, za všechny jmenujme např. zpěvný chytlavý track Boomerang, který zní skoro jako pozdní Beatles. Plain White T´s samozřejmě nelze s liverpoolskou legendou srovnávat, ve světle průměrného popu se ale jeví jako docela dobrá kapela.