V jeho pozadí stojí autorčiny pozoruhodné životní osudy: jako šestnáctiletá byla vězněna gestapem, jako devatenáctiletá se přidala k partyzánské jednotce Jermark a účastnila se v závěru války bojů na Vysočině. Vstoupila do KSČ, odkud byla po konci Pražského jara vyškrtnuta.

Materiál pro silné paměti nebo heroizaci partyzánského hnutí však Milena Honzíková zužitkovala jinak: nečekaně literárním způsobem. Nevypráví, uvažuje nad svou zkušeností, přiznává své pochybnosti, obavy, neustává ve ptaní po smyslu všeho, co prožila.

Dopis bez adresáta, pásmo úvah a vzpomínek se vždy jakoby rozeběhne po epické lince. Jsme svědky gestapáckého výslechu, partyzánské akce, vyhození mostu, zastřelení zajatců. Příběh však záhy ponorně zmizí, zastřen otázkou či úvahou.

Podobně se mísí časové linie. Dětství a idylické okamžiky se snoubí s reflexí smrti v složitém skladišti paměti, detailů všedních i nevšedních, milostných i krutě absurdních (ruští spolubojovníci z Jermarku, pokud nepadli, skončili většinou na Sibiři).

"Může být něco mučivějšího," ptá se vypravěčka znovu a znovu, "než vědomí, že jsme měli čas, a že jsme ho promarnili?" Nečekaný čtenářský zájem o autorčinu posmrtně vydanou knihu svědčí o tom, že její život marný nebyl. Stejně tak jako čas strávený četbou téhle knížky.

Milena Honzíková: Dopis zmizelému
Torst, 160 stran