Divadlo roku 2010 bylo za velké i malé peníze

V souvislosti se stále drastičtějším úbytkem financí na kulturu se pak jen těžko hodnotí, do jaké míry divadla dostála svým představám, plánům a závazkům.

Většina domácích operních scén zápasí o holou existenci, šetřit už není kde, pouze za cenu rušení premiér. Není proto divu, že dramaturgie většiny z nich se drží sice nevynalézavých, leč divácky osvědčených titulů, z nichž vybočil snad jen plzeňský Sluha Marka Tutina, liberecký Edgar či v jistém smyslu i brněnský festival, který se pokusil částečně vyrovnat dluh, který má moravská metropole vůči Janáčkovi.

Ale o tom, že by se českému divadlu, ať už opernímu, či činohernímu, dařilo včlenit do evropského kontextu, nemůže být ani pomyšlení. To ovšem není jen věcí financí. Pražské Národní divadlo se o to pokusilo hned dvojím halasně inzerovaným hostováním amerického režiséra Roberta Wilsona. Obávám se ale, že jeho po léta formálně strnulé divadlo může oslnit už jen pražskou smetánku, objevující s velkou slávou objevené. Za mnoho peněz málo muziky. Jinde tomu bylo naopak, respektive za málo zase jen málo...

Státní opera Praha napřed dlouho setrvávala v nejistotě o svém budoucím osudu, aby pak ministr kultury na poslední chvíli jmenoval nového ředitele, kterého jeho nástupce po půl roce donutil k rezignaci. A zničehonic naplánovaná rekonstrukce budovy budí oprávněné obavy, co s jedním z nejkrásnějších operních domů bude dál.

Za těchto okolností mých TOP 5 necharakterizuje uplynulý rok pokusem o úplnost, jen mapuje ojedinělé světlé okamžiky v mlze pesimismu. Zážitky z herectví, příběhu, nápaditosti, hravosti, radosti z tvorby. Nebylo jich mnoho, ale zaplaťpánbůh že ještě jsou.