Desky roku 2010: pop, rock, alternativa...

Mladá americká zpěvačka Janelle Monae oplývá nespoutanou fantazií, skonem k bombastičnosti, sebevědomím a hlavně odvahou kašlat na pravidla popu. Před dvěma lety zaujala kritiky svým EP Metropolis, o němž se veřejnost moc nedozvěděla. Bylo inspirováno předválečným sci-fi filmem Fritze Langa a tato inspirace se přenesla i na její první oficiální LP Archandroid.

Tahle deska stojí mimo kategorie. Chce-li, dotkne se trip-hopu, romantických klavírních balad, psychedelického soulu, folku i rockových kytar, které do toho nějakým nepochopitelným způsobem dokonale zapadají.

Jde o konceptuální album se složitým sci-fi příběhem, které trvá sedmdesát minut, což je v dnešní povrchní době sebevražda. Stejně ho ale doposloucháte dokonce. Dáte-li mu šanci, poměrně rychle vtáhne do světa vypjatých emocí a náhlých zvratů v rytmu i žánru.

Novinka Vocabularies multitalentovaného bořiče žánrů Bobbyho McFerrina slibovala přinést nový pohled na dílo tohoto slavného hudebního experimentátora a to se podařilo. Album nežije z předvídatelné „mcferrinovštiny“, naopak posunuje jeho hudbu za další obzory. McFerrin jako Mozart jazzu.

Čtyřiadvacetiletá africká zpěvačka Dobet Gnahoré platí za shooting star dnešní world music. Po získání společné Grammy se slavnější kolegyní jménem India. Arie za singl Pearls s úspěchem koncertuje po Americe i Evropě a její albové novince Djepka La You se nadmíru dařilo ve World Music hitparádě WMCE.

Pětatřicetiletá kurdská zpěvačka Aynur pochází z hornatého východu Turecka. Svým baladám dokáže vdechnout neobyčejně hluboký pocit stesku. V uhrančivě temných skladbách zpracovává osobní témata i nezáviděníhodný osud kurdské menšiny.

Francouzská zpěvačka Asa kloubí s nádhernou lehkostí pop a world music. Miluje soul a pop, ale částečně přiznává africké kořeny. Novinka Beautiful Imperfection odkazuje i na uvolněný Karibik a americké skupiny z šedesátých let.

Black Label Society se dali dohromady na konci devadesátých let. Personální složení se mnohokrát měnilo, ale jeho středem vždy zůstával Zakk Wylde, který už dnes opustil jižansko-rockové názvuky a jede výhradně po řinčivé metalové koleji. Mezi muzikanty, kteří prošli sestavou, patří mimo jiné i slavný Robert Trujillo (ano, ten dvoumetrový řízek z Metalliky).

Na desce Order of the Black použil Zakk Wylde některé skvostné nápady, které si před Ozzym schoval pro sebe. Už jeho zuřivý chraptivý zpěv (opravdu zpěv, nikoliv metalové chrochtání) skrývá neskutečnou energii. Je to takový malý Temelín, hrozící, že každou chvilku vybuchne.

Po dlouholeté přestávce se vrátila se studiovou deskou britská zpěvačka Sade, jedna z největších světových hvězd osmé dekády minulého století. Ještě stále má co říct. 

Její novinka Soldier of Love nezklamala, jde o jemně romantickou směsku popu, jazzu, klasického soulu i modernějšího R‘n’B.

Sade střídá průzračné akustické písničky postavené na klavíru a smyčcích, které převládají, s rytmičtějším popem, který se nebojí ani syntetických zvuků, ale dotýká se jich jen velmi opatrně.

John Legend se podílel na předvolební kampani Baracka Obamy a uprostřed vzrušených politických debat pojal myšlenku natočit album plné sociálně angažovaných songů. Narazil přitom na špičkovou skupinu The Roots, která proslula v hip-hopu mimo jiné tím, že nesampluje, ale vše hraje naživo. Narozdíl od většiny raperů se totiž jedná o nadané instrumentalisty, ovládající bravurně spoustu nástrojů.

Samotná myšlenka předělat několik songů z bouřlivé doby 60. a 70. let se zdá být až otravná, protože to dnes dělá každý, jenže John Legend a The Roots naštěstí nejsou každý. Tvorbu coververzí povýšili na umění.

Kritikou uznávaní The Black Keys se s novinkou Brothers opět vyšvihli. Předvádějí mistrnou fúzi alternativního rocku s křehčími bluesovými náladami, jakoby chtěli ukázat, jak by zněla kapela Amy Winehousové, kdyby tam hrál první kytaru Jack White.

V poslední době se stalo velmi módním hitem znít tak trochu jako videohra z osmdesátých let. Už to není novátorské, nicméně některé desky, jako This Is Happening od LCD Soundsystem, z této vlny dokážou vymlátit hodně. Klobouk dolů.

Band of Joy byla skupina Roberta Planta z 60. let, která brzy zapadla. Když ale Led Zeppelin definitivně skončili, Plant si na svůj oblíbený název vzpomněl a dal "kapelu radosti" zase dohromady, pochopitelně s úplně jinými lidmi.

Band of Joy pokračuje v cestě naznačené velmi úspěšným albem Raising Sand z roku 2007, které Plant vydal společně s americkou zpěvačkou Alison Kraussovou. Jak sám říká, není už rockerem, jakým býval. Dnes nestaví na riffech a mohutném zvuku. Hledá spíše jemnější nuance a volí rozvážnější tempo. To v žádném případě neznamená, že by se svezl ke komerční líbivosti.

Zpěvák Tom Jones si ke svým 70. narozeninám sám připravil nejlepší dárek a ocení ho určitě i všichni hudební fajnšmekři. Jones šel hluboko ke kořenům blues a gospelu a natočil po svém ty nejcennější milníky historie z repertoáru Mahalie Jacksonové, Rosetty Tharpeové, Johna Lee Hookera či Boba Dylana.

Elton John se spojil s polozapomenutým americkým skladatelem, kytaristou a zpěvákem Leonem Russellem a na albu The Union se rozhodl ukázat, proč ho považuje za jeden ze svých vzorů. Výsledek jejich práce předčil očekávání.

Je tu také Neil Young, Brian Wilson nebo Booker T. Jones, obrovská legenda černé muziky, která patřila k pilířům studiových alb labelu Stax v šedesátých a sedmdesátých letech. Také mladší blues-funkový kytarista Robert Randolph je zasvěceným znám jako špičkový muzikant, jehož věhlas roste. A těžká váha nakonec - producentem alba není nikdo menší než mistr T-Bone Burnett, který povolal do zbraně ještě gospelový sbor. Sám Elton je na novince bluesovější než kdy jindy.

Plešatý pořízek, který si říká "Cee-lo", je znám jako famózní hlas skupin Gnarls Barkley a Goodie Mob. Stejně jako Johna Legenda, Duffy či Amy Winehousovou i jeho okouzlily staré vinyly a právě jimi se inspiroval pro svou sólo desku Lady Killer.

Jedno z nejkouzelnějších alb roku, nezávislé, přesto popově chytlavé, temperamentní a zajímavě zvukově propracované Lero-Lero s nádechem brazilské lidové hudby i elektroniky.

Americká skupina Black Crowes patří od devadesátých let k rockové elitě a vyprodává největší haly. České republice se ale vyhýbá velkým obloukem. Jako náhrada za koncert se nabízí záznam jejich jamovacího večírku Croweology.

Kdyby Frank Zappa vstoupil do Funkadelic George Clintona, asi by to znělo podobně jako americká skupina Was (Not Was), která právě vydává kompilaci Pick of the Litter (1980-2010) shrnující necelých třicet let na scéně. Jejich styl zvaný art-funk čerpá z rocku, funku, jazzu a samplů, ale především vyniká nádherně vtipnou hudební potměšilostí či, chcete-li, úchylností, kterou mainstream nikdy nepochopí.

Novinka ex-Beatla Ringo Starra Y Not má všechny předpoklady potěšit přinejmenším usedlejší posluchače. Obsahuje kvalitně napsané kytarové písničky, které neusilují o originální zvuk, protože to nemají zapotřebí. Ringovi i jeho fandům stačí samy o sobě.

Živé dvojalbum Dave Matthews Bandu Live in Vegas je dvě a půl hodiny trvající spontánní oslavou hudby bez hranic a žánrů. World music se tu nenásilně střídá s jazzovou kytarou i odkazy k Led Zeppelin.

Americká zpěvačka Erykah Badu má pověst hodně extravagantní umělkyně a ani na novince s překombinovaným názvem New Amerykah Part Two: Return nezůstává milovníkům originality a elektronických "jazzy" vylomenin nic dlužna.

Mají ambice proniknout až na špičku popových hitparád a přitom zůstat sví, nepodbízet se kafemlejnkovému vkusu rádií. Se svým debutem se stali českým objevem roku 2008, což potvrdila i Akademie populární hudby, která jí udělila Anděla. Směsku soulu a pop-rocku z první desky nyní posunují do 21. století. Přejali ledacos ze současného elektro popu a někde v pozadí přitom zůstávají i stopy Prince, Stevieho Wondera či alternativnějších funkerů.

Elektronické blues? Psychedelický šanson? Nu-folk? Můžeme tomu říkat tak i onak, hlavní je, že album Krajina rovina přineslo hudbu propracovanou a současně nevykalkulovanou, na středoevropské poměry originální. Deska, která vznikala se zahraničním producentem Eddiem Stevensem a natáčela se jak v ČR, tak v Londýně, dospěla k báječné shodě akustických nástrojů a elektroniky. Rozhrkané blues, folk a doteky nejmodernějších studiových možností vytvářejí společně omamnou atmosféru. Máte pocit, že Morcheeba právě remixuje Hanu Hegerovou.

Yellow Sisters se nebojí experimentovat s rytmem a melodickými zvraty, stejně se tu ale najdou věci s vyloženě popovým potenciálem. Nedělají jen world music, dělají svobodnou hudbu tak, jak se jim líbí. Bez komerčního tlaku a na druhé straně bez purismu, který káže, co je a co už není dost afro.

Český kytarový čarostřelec přišel krátce před Vánocemi se sólo projektem nazvaným Srdeční záležitosti. Co dodat. Pavlíček nemění rukopis, a pokud jde o kytarová sóla, je to génius.

Ruml si dal s Proměnou hodně na čas a to se většinou vyplatí. Obklopil se talentovanými muzikanty (např. Beata Hlavenková, Rasťo Uhrík, Martin Novák a mnoho dalších). Producentsky desku vyladil Patrick Karpentski z kapely Toxique, který také nahrál kytary.

Proměna je žánrově velmi rozmanitá, tudíž se dá těžko někam zařadit, ale jako zastřešující pojem by se asi dal použít „pop-jazz“.