Ten manželský tvoří Deneuveová s Fabricem Luchinim, který hraje despotického továrníka Pujola, jenž ženu uznává výhradně v kuchyni a v posteli. Píše se rok 1977 a ve Francii kromě ekonomické krize začíná zvolna bujet také ženské emancipační hnutí, tedy něco, k čemu má pan Pujol podobně vřelý vztah jako ke stávkujícím zaměstnancům. Jeho žena, která dosud na vlastní kariéru nemohla ani pomyslet (francouzsky se film jmenuje Potiche, což znamená něco jako zbytečná ozdoba), však náhle shodou okolností musí na čas převzít jeho místo ve vedení továrny – a začíná se jí dařit ve všem, nač sáhne...

Profesionální manželka se tedy dotýká politických témat, ale Ozon ji natočil jako příjemnou retrokomedii, z níž žádné z těchto témat nečouhá jako sláma z bot. Politické souvislosti jsou prostě jen přirozenou součástí života. Filmu vévodí Deneuveová, která má svůj nenapodobitelný šarm, když řídí partu chlapů v rodinné továrně, ale je přesvědčivá a působivá i v roli oné „potiche“, která je zvyklá jen souhlasit a zdobit. Její vzplanutí – ženské i kariérní – jí tak určitě každý může jenom přát.

Gérard Depardieu už popravdě řečeno hodně někdejšího kouzla a bohužel i část hereckého talentu ztratil, takže působí méně uvěřitelně, ale už vzhledem k tomu, že s Deneuveovou mají za sebou šest společných filmů, mu to divák asi rád odpustí, protože je prostě docela příjemné vidět ty dva zase jednou spolu.

A příjemně působí i celý film, který navíc vyznívá v mnoha směrech docela aktuálně. Jak řekl v Praze na festivalu Ozon: „Za těch třicet let se toho bohužel mnoho nezměnilo, a dokud budou existovat rozdíly v postavení mužů a žen ve společnosti – v platech i v mnoha dalších věcech – o místo žen je třeba bojovat.“