Walking On The A-Bomb je už vaše třetí album. Před jeho vydáním jste ale na hudební scéně nebyla dobré dva roky aktivní. Proč?

Velká většina muzikantů neumí sebepropagaci. Já také ne, a navíc jsem na ni dost líná. Nedělám všechno pro to, abych byla zpěvačkou, o které se ví a která je vidět. Navíc konstantně narážím na to, že avantgardní scéna mě považuje za příliš komerční a komerční scéna zase za příliš avantgardní. Nemůžu z toho vybruslit.

Ještě pořád také narážíte na to, že jako dcera Michaela Kocába nejspíš máte na hudební scéně protekci?

Už to není tak hrozné. Nejhorší to bylo při vydání první desky Fly Apple Pie v roce 2000, a vlastně i při vydání mého druhého alba Hummingbirds In Iceland před čtyřmi lety. Dnes už to neřeším. Navíc jsem zjistila, že víc než zpěvačka jsem respektovaná jako spisovatelka. Mám docela solidní čtenářskou základnu a každý víceméně zná můj styl. U hudby ten rukopis není tak jasný. S každou deskou je jiný.

Nové album je vkusně popové a zároveň zvukově velmi současné. Bylo vaším záměrem napojit se na tzv. evropský pop?

Musím říct, že mám obrovské štěstí na lidi. Po každém albu jsem byla dva tři roky v klidu a pak jsem se začala ošívat a chystat nové. Současně jsem hledala spolupracovníky, se kterými bych ho natočila. Vždycky jich oslovím spoustu, ale skončím jen u jednoho. Tohle album jsem natáčela s Jirkou Burianem, který má mimo jiné kapelu Southpaw. Od začátku jsme si lidsky naprosto sedli, byli jsme jako bratr a sestra. On navíc sleduje současné trendy v hudbě, má přehled a ví, co se hraje. Zároveň si při tvorbě dělá, co chce. Výsledkem je album Walking On The A-Bomb.

Je pro vás pouze hudební výpovědí?

Je pro mě i velmi osobní výpovědí. Za život už se mi stala spousta věcí, takže témat bylo dost. Nejvíc je tam ale asi deprese.

Přitom album depresivně nepůsobí.

To mi říká spousta lidí. Když se ale natáčelo, byli jsme s Jirkou oba čerstvě po rozchodu. Procházeli jsme společně stavy smutku a současně jsme se utvrzovali v tom, že nejsme úplně jednoduší. Navíc v únoru podlehl rakovině můj nejlepší kamarád. Bylo mu sedmadvacet let. Jeho smrt pak do té desky prolnula až fyzicky.

V té době jste také dopisovala básnickou sbírku The Dark Side Of Prague…

Z takových sedmdesáti procent byla hotová, ještě když byl naživu. Dokonce ji četl, diskutovali jsme o ní. Když pak zemřel, dostalo se to samozřejmě i do té sbírky. V několika básních s ním rozmlouvám.

Oslavujete v té sbírce Prahu?

V podstatě ano. V centru Prahy žiju celý život a vím, že to město má svá témata, žijí v něm zajímavé typy lidí a přináší spoustu pozoruhodných okolností. V těch básních je také můj příběh. Jsou tam všechny ty rozchody, bolesti i deziluze. Myslím ale, že už je tam také dostatek pokory a nadhledu. Pár lidí si toho všimlo.

Je tedy autobiografická?

Kdo by si chtěl rozklíčovat můj život, může to udělat při čtení těch básní.

Je dobré mít v období umělecké tvorby životní krizi?

Bohužel ano. Já se s tím sice dost peru, ale zcela logicky se umění víc daří, když je život tvůrce nějak rozervaný. Přitom jsme s Jirkou Burianem byli při nahrávání desky v pohodě. Společný pobyt ve studiu byl pro mě dokonce jediným časem, kdy jsem se dokázala upřímně smát, a byla jsem šťastná.

Co vám ještě dělá radost?

Tvořit, a také syn, kterému je sedm.

Společně s Barbarou Nesvadbovou, Alenou Ježkovou a Jaromírem 99 jste napsali knihu povídek Tři maminky a tatínek. Je vaše povídka v ní inspirovaná synem Vincentem?

Ano, je pro syna. Vznikla ale zajímavým způsobem. Napsala jsem před časem scénář k jednomu středometrážnímu filmu. Byl určený pro dospělé, ale byly v něm stejné scény, jaké jsou v té povídce. Když přišla nabídka ji napsat, vzala jsem ho a přizpůsobila vyprávění pro děti. Pohádky nebo příběhy pro děti mi totiž moc psát nejdou. Nejsem zatím schopná se dostat do jejich světa a vytvořit pro něj příběh.

Co na povídku řekl syn?

Snažila jsem se mu ji vyprávět, ale upřímně řečeno ho moc nezajímala.

Na kontě máte tři beletristická díla. Poslední s názvem Růže vyšlo před třemi lety. Kdy se vaši čtenáři dočkají dalšího?

Jsem v půlce psaní novely, která by se měla jmenovat Hades Tour, s. r. o. Dokončím ji tak v květnu a pak se uvidí, co s ní bude. Píšu ji podle scénáře k filmu. Snažila jsem se ho před časem nabídnout ke zfilmování, ale řekli mi, že by to bylo příliš finančně náročné.

Toužíte napsat scénář, který by se realizoval?

Film mě strašně přitahuje. Dokonce si myslím, že v něm mám mnohem větší přehled než v hudbě. Ze světa českého filmu jsem ale trochu rozčarovaná. Nový člověk je v něm drcen konfrontací se stávajícími autoritami. Musí mít tedy trpělivost a ostré lokty na to, aby se prosadil. Obávám se ale, že to já nemám. Přitom touha napsat filmový scénář byla v mém životě hned za touhou nahrát album.

Jaký filmový scénář vás nadchl?

Můj absolutní ideál je scénář ke Coppolovu filmu Kmotr. Psala jsem o něm i svou diplomovou práci. Je v něm komerčním stylem popsaná hluboká psychologie. Spoustě lidí se zdá přitažený za vlasy, mně ale ne. Navíc je to úchvatně natočený film. Je mnohem lepší než Puzzova kniha, podle které vznikl.