Hlavní obsah

Stoppardův brilantní humor na Vinohradech poněkud ztěžkl

Právo, Radmila Hrdinová

Divadlo na Vinohradech uvedlo Stoppardovu komedii Na flámu, kterou pro české divadlo před časem objevil, přeložil a jako své absolventské představení na DAMU nastudoval Šimon Dominik.

Článek

Dramaturg Martin Velíšek v ní správně vycítil komedii vhodnou pro odlehčení repertoáru vinohradské scény. Je to titul, který spojuje hned několik předností – pro Stopparda typický brilantní dialog, zábavný příběh zpopularizovaný muzikálem Hello Dolly! a v neposlední řadě dobré herecké příležitosti. Na své si tak přijde intelektuální publikum i ti, kteří se chtějí především pobavit.

Stoppard vrátil starou Nestroyovu frašku zpět do Vídně (ale nebyl by to on, kdyby ji škodolibě nenechal ovládnout „skotskou“ módní horečkou), zbavil ji postavy dohazovačky, kterou do ní přidal jeho kolega Thornton Wilder v polovině minulého století, a příběh posunul do lehce absurdní roviny plné vtipných bonmotů a úvah o přednostech kupeckého stavu, jakož i lidského života obecně. Celé to šumí a perlí jako dobře vyzrálé víno.

Fraška bez intelektuálního přesahu

Přesněji řečeno – perlilo by, kdyby si s textem lépe porozuměl režisér Zdeněk Černín, a ne jen herci, a to ještě pouze někteří. Elegantní a v případě Vídně i jevištně poetickou scénu vytvořil Jan Dušek, ale režisér na ní zinscenoval původní Nestroyovu frašku, bez Stoppardova intelektuálního přesahu.

Jakoby nedůvěřoval Stoppardovu textu, vylepšuje hru tím, že nechává po jevišti dlouho skotačit mimický sbor v nepříliš nápaditých „skotských“ verzích vídeňských valčíků, zatímco Stoppardem přesně načasovaný temporytmus, pointování situací i celého příběhu mu uniká.

Problém začíná u obsazení stěžejní role majitele hokynářství Zanglera, jehož Pavel Rímský hraje s jednotvárnou a tuhou urputností, aniž by dokázal vychutnat a zprostředkovat půvab Stoppardova jazyka, včetně nejrůznějších slovních kalamburů a přeřeknutí, jež mají význam takříkajíc existenciální. Jeho Zangler je navíc prost všech důvodů, pro které by mu divák měl fandit. Jeho výstupy se vlečou v realisticky vyhrávaném charakteru tupého despoty.

Jinak je tomu, když scénu ovládnou Zanglerovi podřízení – především hlavní příručí a posléze partner Weinberl ve výborném, jemně ironizovaném podání Jiřího Dvořáka, a skeptický učedník Kryštof Pavla Batěka. Jejich cesta za získáním vytoužené „minulosti“ nepostrádá půvab, vtip, nostalgii a pochopení pro stoppardovský humor. Pokud je ale režisér nenechá trčet na forbíně jako v případě návštěvy u slečny Blumenblattové, kterou naopak zcela utopil v pozadí scény.

Jirásková Stoppardovi rozumí

Její představitelka Jiřina Jirásková je přitom další hereckou osobností, jež si se Stoppardem rozumí, a její opakovaná vzpomínka na snoubence přejetého tramvají je prostě skvostná.

Z dalších herců je to Lucie Polišenská jako svérázná hospodyně Gertrud a především rozhořčený krejčí Hupfer Oldřicha Vlacha a skvostně rozehraný, Érotem posedlý Drožkář Jiřího Čapky.

Vinohradská inscenace Na flámu rozhodně diváky pobaví. Na nároky Stoppardovy brilantní frašky povýšené nad pouhou zábavnost ale bohužel v režisérově uchopení nedosahuje.

 Celkové hodnocení: 60 %

Tom Stoppard: Na flámu

Překlad Šimon Dominik, režie Zdeněk Černín j. h., dramaturgie Martin Velíšek, výprava Jan Dušek, hudba David Rotter, pohybová spolupráce Kateřina Veverková j. h. Premiéra 17. 12. 2010 v Divadle na Vinohradech v Praze

Reklama

Související témata:

Související články

Bulgakovův Maestro a Markétka podle Morávka

Režisér Vladimír Morávek se po hodnocení vývoje v Čechách od šedesátých let do dneška vrátil ke svým oblíbeným ruským autorům. Po Dostojevském se pustil do...

Výběr článků

Načítám