Článek
Co vás jako uměleckou kurátorku přivedlo k Modiglianimu a jeho umění?
Především pozoruhodný životní osud i úchvatná tvorba. Stačí se podívat na jeho kresby. Stačilo mu několik tahů k tomu, aby vyjádřil lidskou duši. Všimněte si, že na kresbách mívá jedno oko jakoby prázdné a druhé plné, tedy celé černě tužkou šrafované. Jako by tím chtěl naznačit, že okem vnímáme svoje okolí jako v zrcadle, ale současně že oko je i otevřená cesta k našemu srdci. Modigliani si získá každého, kdo má jen trochu rád výtvarné umění. Propadnout jeho kouzlu je vlastně snadné.
Byl Modigliani opravdu takový bohém, jak se o něm dodnes na pařížském Montparnassu vypráví?
Rád se bavil, měl rád krásné ženy, navštěvoval bary, hodně pil a bral i hašiš. V barech rád kreslil lidi kolem sebe. Na pražské výstavě máme jeho unikátní skicáky, které nosil po kapsách. Ale v alkoholu nebo drogách nehledal tvůrčí inspiraci. Důvody byly jiné. Jeho obrazy se neprodávaly. Byl chudý, pro mnohé vypadal jako životní ztroskotanec, kterému se vůbec nic nedaří. Než si našel publikum pro svá díla, vypukla první světová válka a to se nikomu nechtělo dávat peníze do umění.
Navíc Modigliani měl tuberkulózu, velice tím trpěl. Problémy ho čekaly i s partnerkou Jeanne Hébuterneovou, která byla vyznáním křesťanka, zatímco on byl žid. Jim samotným to nevadilo, měli se nesmírně rádi, ale pro jejich rodiny to byl problém. Takže drogy a alkohol byly východiskem ze složité a často bezvýchodné životní situace. Nicméně si myslím, že jako opravdový bohém by měl k alkoholu blízko, i kdyby se mu dařilo.
Na výstavě jste představila i několik obrazů Jeanne Hébuterneové a díky za to, protože se zapomíná, že byla studentkou malířství, když Modiglianiho potkala…
Je tu několik jejích obrazů. Jsou takové zvláštně dekorativní a hodně barevné. V něčem měla k Modiglianimu docela blízko. Bylo by jistě zajímavé, jak by se umělecky vyvíjela dál, kdyby nespáchala sebevraždu. Pár dní po Modiglianiho předčasné smrti ze zoufalství vyskočila z okna. My chceme v Praze ukázat téma Modiglianiho jako velký a dramatický životní příběh. A Jeanne Hébuterneová k němu nedílně patřila. Modigliani byl velmi pohledný Ital. Měl modelek, kolik chtěl, ale Jeanne byla rozhodně jeho osudovou láskou.
V římském Modiglianiho institutu, kde jste pečlivě studovala dokumenty, je řada dosud nevyužitých dopisů, vzpomínek a pamětí. Bylo něco, co vás překvapilo a co by blíže osvětlilo genezi Modiglianiho tvorby?
Našla jsem tu prakticky neznámý dopis z úplných počátků jeho tvorby. Vyznává se v něm ze svého obdivu k italskému umění 13. a 14. století. Psal v něm, že chodí do muzeí a velmi pečlivě tam studuje deskové obrazy starých sienských mistrů. Modiglianiho zaujali malíři, jako byl Duccio nebo Simone Martini. Když si prohlédnete jejich obrazy, tak mají poměrně blízko k jeho estetickému ideálu.
Třeba Simone Martini rád maloval mandlovité oči, podlouhlý nos a malá ústa, jeho postavy měly i zvláštním způsobem prodloužené krky. Takže je tu velká podobnost k tomu, co najdeme na Modiglianiho portrétech. Modigliani měl velmi rád tuto dobu, obdivoval i básníka Danta, vrstevníka Duccia a Simona Martiniho. Uměl z paměti recitovat celé dlouhé pasáže z Dantovy Božské komedie. Někdy se prostě zapomíná na to, že Modigliani je velmi pevně spjat s italskou tradicí. Ten dopis, který chci publikovat i v katalogu výstavy, mi to znovu připomněl.
Na pražské výstavě jste vedle Modiglianiho portrétů umístila několik obrazů Františka Kupky. Kupka maloval abstrakce, Modigliani zásadně figury. Proč tedy právě toto zvláštní spojení dvou různých uměleckých stylů?
Tak jako je Modigliniani spojen s Itálií, tak je Kupka spojen s Prahou. Je to malíř, který se stejně jako Modigliani uchýlil do Paříže, a navzdory tomu, že se mu tu nevedlo vždy nejlépe, tu trvale zůstal a maloval. A oba měli stejnou smůlu, protože umělecký trh jejich tvorbu dlouhou dobu ignoroval. Myslím, že se znali nebo že o sobě věděli. Zaujala mě totiž dokumentární fotografie z Podzimního salónu v Paříži v roce 1912.
V jednom sále tu společně vystavovali Modigliani a Kupka. Modigliani tu měl sochu, Kupka první abstraktní obraz. Mě toto spojení zaujalo a inspirovalo, a protože výstava v Obecním domě má být především o Modiglianiho životních osudech, nabídli jsme Pražanům podobnou uměleckou konfrontaci, jako mohli Francouzi poprvé spatřit v roce 1912. Na výstavě zjistíte, že se oba umělci k sobě báječně hodí a naznačují, jak rozmanité bylo tvůrčí prostředí v Paříži těsně před první světovou válkou.
Jak jste sháněli Modiglianiho díla pro Prahu?
Velmi těžko. Muzea jich mají málo, maximálně pár kusů, a hodně je jich stále v majetku soukromých sběratelů. Ceny Modiglianiho děl v poslední době vylétly na aukcích strmě vzhůru, pohybují se v desítkách miliónů dolarů. S každým soukromníkem i institucí musíte vyjednávat zvlášť, každý vám klade jiné speciální podmínky. Velkou výstavu Modiglianiho si dovolí jen ty nejbohatší instituce. Jednoduché to není.
Podařilo se nám sehnat obrazy a kresby z Izraelského muzea v Jeruzalémě, z Estorick Collection v Londýně, ze sbírky moderního umění Studio Guastalla v Miláně a ze soukromých sbírek z Německa či Ameriky. Já jsem velice ráda za spolupráci s Modiglianiho institutem v Římě, který vlastní téměř veškeré dokumenty o malířově životě. Díky tomu můžeme v Praze představit Modiglianiho nejen jako velkého uměleckého génia, ale i jako obyčejného člověka.
Po světě koluje obrovské množství padělků a zájem falzifikátorů se soustředil i na Modiglianiho. Setkala jste se někdy s jeho imitacemi?
To je dnes noční můra každého organizátora Modiglianiho výstavy. Padělků je obrovské množství, ať už to jsou kresby, obrazy, nebo sochy. Velmi slavný je třeba případ z Livorna. Vědělo se, že Modigliani tu ze zoufalství hodil některé svoje sochy do kanálu, a město podniklo v roce 1984 velké pátrání po ztracených originálech.
Toho využilo několik mladých studentů umění, vyrobili sochy podobné Modiglianovým a nastražili je na dno kanálu, kde je skutečně objevil pátrací tým. Pak se dobře bavili, když se to prezentovalo jako objev století. Řada uměleckých kritiků se na tom zesměšnila.
Byla to recese, která ale vážně upozornila světovou veřejnost na fakt, že Modiglianiho falza jsou problémem pro všechny sběratele i umělecké kurátory. Je proto velmi důležité, že Modiglianiho institut v Římě připravuje vydání kritického katalogu kompletní malířovy tvorby, kde vše bude pečlivě ověřeno odborníky. Majitelé sporných děl vám rádi půjčí „své poklady“ na výstavu, protože jim to takové obrazy legitimizuje. Odmítli jsme to. Raději méně, ale originály!
