„Plní se mi sny,“ usmívá se autor Jiří Sádek (21), student druhého ročníku Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku, kde pod vedením Jiřího Stracha a F. A. Brabce studuje režii.

Chtěl jste někdy skočit ze střechy?

Já ze střech skákal, pubertu jsem strávil hopsáním po střechách v pražských Vršovicích, protože jsem se věnoval parkouru (přeskakování ze střech a mezi zdmi domů – pozn. red.). Ale sebevražda? Jsem realista a ateista, což může vypadat bezvýchodně. Nikdy bych to neudělal. Nic nevzdávám a snad mě to nepřejde.

Tak proč o sebevražedných myšlenkách točíte?

Protože jsem myšlenku na smrt také někdy měl asi jako každý, ale sebevraždu vnímám jako podvod vůči všem, kteří pracovali na tom, aby člověk byl tam, kde je. Hromada lidí kolem mě ztrácí naději a slevuje ze snů. Sebevražda ale není východisko. To nekritizuji lidi, ale společnost, která je k té bezradnosti dohání a naději jim nedává.

Čím si vysvětlujete ohlas nejen u porotců, hlavně také u diváků? A to ještě nevíme, jak dopadnete na zahraničních festivalech – ve Španělsku, Belgii, Japonsku, Rumunsku, Nizozemsku, Německu, Srbsku a Rakousku, kde se váš snímek objeví.

Ono téma sebevraždy svádí k natočení realistického nekompromisního umění, ale já jsem se pokusil film vytvořit tak, aby přinesl dobrý pocit. V zahraničí je film teprve v selekci. Zatím nic moc nevíme.

Zatím jste natočil pět krátkých filmů. Kde berete náměty?

Když jsem se hlásil na FAMU, pokoušel jsem se vyjít z vlastních zkušeností či zkušeností osob mně blízkých. Neuspěl jsem, ač relativně těsně. Teď už vycházím z univerzálnějších témat, aby film přinesl víc pocitů více lidem. Náměty jsou ale všude kolem nás.

Váš první film Spi, bratříčku jste natočil v osmnácti letech a je o domácím násilí. Zase taková smutná záležitost…

Kamarádky mluvily o situaci u nich doma. Já si představil, co bych dělal, kdyby moji starší sestru napadl její přítel. Což je hlavní a jediná linie Bratříčka. Dokonce jsem sestru přemluvil, aby hrála týranou ženu. Při natáčení si bolestivě narazila žebra, i když jsme pád na zem před tím několikrát zkoušeli. Nedovedu si představit, že by taková situace byla autentická. Postavu bratra zahrál skvělý Viktor Dyk. Viděl jsem ho v muzikálu Božena Němcová, kde předvedl úplně neskutečnou cholerickou scénu. Šel jsem celý nervózní za ním a on kývnul. Jásal jsem.

 

Režírovat Jiřího Krejčíka je velký zážitek. A trik neexistuje, stačí se drze, ale s respektem zeptat

Znáte nejspíš nějaký fígl, protože do filmu Neříkej hop jste do role bezdomovce získal „zlého“ Jiřího Krejčíka. Jak se s ním pracovalo?

Neřekl bych „zlého“. S panem režisérem Krejčíkem je sice všechno těžší, ale já ho mám upřímně rád a myslím, že spolu máme hezký vztah. Režijně mě posunul jako nikdo. Ta spolupráce byla úžasná a navíc „režírovat“ Jiřího Krejčíka je velký zážitek. A trik neexistuje, stačí se drze, ale s respektem zeptat.

Dal se vůbec v jeho dvaadevadesáti letech režírovat od takového mladíčka?

Dal, jako profesionál, ale pak jsme museli natočit i pár záběrů dle jeho vize. Jeden z nich se nakonec opravdu použil. Druhého bezdomovce mi hrál Rudolf Krejčík – dokumentarista, scenárista, režisér a dramaturg. Dva nepříbuzní Krejčíci v jedné scéně, to se mi asi hned tak nepoštěstí.

A co ten skokan – sebevrah? Neměl v té výšce strach?

Skokan je herec a brněnský rodák Jirka Zmidloch. Opravdu stál na parapetu Veletržního paláce ve výšce šestého patra. Byl jištěný lanovým postrojem, ale klepal se hrůzou. A já se klepal stejně. Strach ve filmu není hraný, protože pod Jirkou byla jen hloubka. Kdyby ztratil balanc, letěl by asi dva metry, než by se lano propnulo. Je to borec. Další skokanka ze střechy, Gabriela Marcinková z VŠMU v Bratislavě, byla ještě výš než Jirka. Ale asi má malý pud sebezáchovy. Dokonce seděla na parapetu a houpala si nohama. Vyfasovala ale lepší střechu (smích).

Máte nějaký profesní vzor?

V současné české kinematografii zatím ne. Sice poslední tři roky zažívá boom, ale mně vadí, že vychází neustále z komunismu a nacistických dob, jako bychom neměli co jiného nabídnout. Spíš se zaměřuji na dramatické situace, které mohou lidé zažít, anebo vymýšlím příběh, který divákům přinese nový zážitek. Bez vazby na místo a čas. To asi dílem nejvíc splňuje Jiří Strach, náš milovaný šéf.

Máte něco společného s Františkem Sádkem, který natočil s Jindřichem Plachtou Červenou ještěrku a s Oldřichem Novým film Parohy?

Byl to můj děda. Zemřel, když mi bylo devět let. Byl to režisér a scenárista, byl spolurežisér Vzpoury hraček s Hermínou Týrlovou. Mám doma jeho scénáře, které nestačil dokončit, protože ho jako nepřítele režimu zavřeli. Chtěl bych je dodělat za něj, i když forma a prostředí jsou zastaralé, téma je stále aktuální. Dá se převést.

Babi Milada stříhala většinu Švankmajerových filmů a táta s mámou jsou mi nenahraditelní rádcové a kolegové. Máma je divadelní a filmová krejčová, táta je zvukový mistr. Jsou drsní kritici. Radí mi ale hlavně lidsky, profesně mě nechávají mít vlastní názor. Fandí mi i přítelkyně Petra, která studuje architekturu. Probíráme spolu scénografii.

Co chystáte dál?

Toho je moc. Pendluju mezi Prahou a Pískem skoro obden. S Petrem Semeckým píšeme scénář k povídce, s Honzou Vejnarem ke kraťasu, s Antoanem zkoušíme techniky natáčení na další film a další tři scénáře pro realizaci jsou ve frontě, k tomu zkoušíme divadlo s hereckou skupinou Nepřijatelní. Je toho hafo, ale když to baví…