Do vetra je deska plná symbolů, hravosti i stesku. Jaká je podle vás?

Nedokážu ji pojmenovat, já se chytám jen na pocity. Za každou písničkou je příběh, a když budeme mít štěstí, tak i toho, kdo si ji poslechne, zasáhne a najde si v ní třeba ten svůj.

Který z příběhů je pro vás nejsilnější?

Jsou to dvě písničky: Smutná a Jediná. Smutná je příběhem Peterovy (Peter Lipovský – pozn. aut.) maminky a Jediná proto, že ji napsal speciálně pro mě. Alespoň jsem si ji egocentricky přisvojila. U každé písničky ale neplatí, že by to byly mé příběhy. Když se s někým nepojí, prostě si ho vymyslím.

Během křtu jste říkala, že když jste slyšela finální verzi, chtěla jste řadu písniček předělat. Proč?

Víte, kdyby mi teď někdo nabídl možnost desku předělat, opět se toho chytím. Je to takový vnitřní nepokoj. Nikdy s výsledkem nemůžete být spokojený, protože víte, že jste to mohli udělat lépe. Stále je co zdokonalovat, donekonečna. A kdyby nebyl termín, nikdy v životě nic nenahrajeme.

Takže jste stála nad autorem a šťouchala do něj klacíkem tak dlouho, než z něj vypadla písnička?

To vůbec ne. Autorský tým funguje na základě toho, že se navzájem vydráždíme, anebo že se Milankovi (Milan Vyskočáni – pozn. aut.) chce udělat pěknou melodii – a to je tam někde nahoře. Když má dobrý nápad, něco pěkného, zkomponuje to. A já? Stále čekám. V podstatě jsem v celém tom procesu velmi pasivní. I když, našla jsem si verše svého oblíbeného básníka Sándora Petöfiho. To je tak všechno.

Co vás na jeho poezii přitahuje tak, že se k ní stále vracíte?

Jeho poezie z počátku 19. století je tak současná, že má co povědět i v dnešní zvláštně zrychlené a povrchní době lidem, kteří prahnou po citlivosti a jemnosti. Alespoň doufám...

Proč se album jmenuje Do vetra?

Název desky se vždy hledá podle písniček, ale v tomto případě nebyla žádná výstižná. Do vetra jsou dvě slova z jedné smutné písničky. Tenhle název se nám líbil, můžete v něm najít mnoho podobenství. Může to jít do vetra, můžete být svobodná. Nic jiného než svobodu k tvorbě nepotřebujete, což je vždycky začarovaný kruh. Chvíli si myslíte, že víte, jaký to má smysl, ale pak vás zasáhne nějaký film nebo kniha, máte pocit, že s tím, kdo to napsal, žijete ve Francii, cítíte stejně jako on. A takový to má smysl i pro nás.

Máte konkrétní zkušenost, která vás takto zasáhla?

Je jich mnoho, člověk musí jen otevřít oči. Je spousta vynikajících filmů, knih nebo obrazů, které nejsou jen konzumní. Mimořádně inspirativní je pro mě i obyčejný člověk. Čím jsem starší, tím je pro mě důležitější. Člověk vlastně nepotřebuje velké věci, potřebuje intimní radost, smutek, který ho uvolní.