Jako "silná žena" samozřejmě nemohla uniknout pozornosti feministek typu plukovník Ripleyová - stala se ztělesněním nezlomné ženské vůle k životu. Je fitness-idolem oněch "věčně mladých" amerických stařen, které udržují (a které udržuje) při životě průmysl plastické chirurgie - kosmetický vampyrismus.

Nordická krása a harmonie

Tato agilní "nadžena" přijímá ve svém domě blahopřejné telegramy od vdov po důstojnících SS, které ji ujišťují, že se neprovinila ničím než tím, že (výsostně uměleckou formou) estetizovala nordické (rozuměj fašistické) ideály.

Mohu říct, že mě stále spontánně přitahuje vše, co je krásné. Krása a harmonie. Fascinuje mě to, co je krásné, silné, zdravé. Co je průměrné, každodenní, to mě nezajímá... - prohlásila v rozhovoru pro jeden filmový časopis.

Ve Vítězství víry (1933) oslavila "božská Leni" první sjezd národních socialistů po uchopení moci, v Triumfu vůle (1934) druhý sjezd nacistů, ve filmu Den svobody: naše branná moc (1935) vylíčila krásu vojáků a vojákování za führera, v roce 1936 natočila tříapůlhodinový dokument o berlínské olympiádě Olympia o dvou dílech (Svátek lidu a Svátek krásy), který osobně věnovala 29. 4. 1938 Hitlerovi k jeho 49. narozeninám.)

Cinéma vérité?

Leni své umělecké dokumenty (rozuměj: propagandistické porno) natáčela za velkorysé finanční podpory ministerstva propagandy. Přesto obdivovatelé jejího "čistého filmového stylu" považují její snímky za pouhou dokumentaci pravdy (cinéma vérité) - za nafilmovaná fakta, které je třeba odlišovat od propagandy.

Tak jako ona hovoří o tom, že se vždy zabývala jenom krásou. Znáte nějakého umělce, pracujícího na objednávku totalitního režimu, který by měl cokoli společného s jeho "svinstvem"? Každý se zabýval jenom krásou. Chtěl dělat radost lidem. Víme, že pojetí krásy - estetika podléhá cyklickým změnám vkusu. Mění se s dobou (a vlastně s každým režimem).

Reklamní spoty- revival fašistické estetiky

Jestliže se Leni, tato živá fosilie, svými 70 let starými filmy jaksi nechtěně strefila do vkusu dnešních feministických i maskulinistických bodybuilderů (a dalších narcisů) pěstujících lehce fašizující kult těla, nelze jí to vyčítat. Nový, současný kánon tělesné krásy - vyžadující vlastnictví atletického těla se prostě jen přiblížil fašistickému estetickému ideálu.

Leni tudíž prožívá svou nečekanou rehabilitaci a její "nordická" estetika, především mezi mladými tvůrci reklamních spotů, svůj revival. Záběry na atletická těla v reklamách na antiperspiranty a deodoranty nebo sportovní oblečení jako by z oka vypadly jejím dokumentům o "krásných tělech" vojáků wehrmachtu.

Také Leni zajímaly jen krásné svaly, nikoli politika. Kult zdravého a věčně mladého těla a péče o ně - se v době, kdy si lze obojí na objednávku k nepoznání změnit díky kosmetické technologii, prezentuje jako svrchovaný propagandistický kýč. Už vojáci wehrmachtu museli být krásní i po smrti - padlí. Jako andílci, nebo spící děcka.

 

Leni Riefenstahlová: V mé paměti

Memoáry fotografky a filmové režisérky, která pracovala pro Hitlera Přeložili Blanka Křiklánová a Milan Navrátil, Postor 2002, 784 stran, 799 Kč