Antických či biblických inspirací je tu víc. Nejen matka Drusilla, kterou bezděčně od dětství nenáviděla, a za to nenáviděla i sebe. Jeden milenec se jmenuje Levithian, podle mořské nestvůry, další Timotheus, se jménem vzniklým ze slov oslavovat a Bůh, nebo Bartoloměj, kde si můžeme vybrat z aramejského „bojovného syna“ či jednoho z Ježíšových apoštolů.

„Proč se mi za ty tři roky nikdy nerozbušilo srdce, když rachotí Timotheův klíč v zámku?“ ptá se zase Penelopa, odmítající přijmout jeho myšlenku, že „život je hlavně nutnost a povinnost“.

Jsou muži soupeřící samci, kteří nedovolí byť jen na jedinou vteřinu problesknout jakémukoliv náznaku emocí, táže se dál, nebo bytosti zoufale toužící po skutečném partnerství, kde by mohli tu roli bez obav odložit? A vědí to vůbec? Otázek bezpočet.

Veselé i smutné vyprávění

Jandová v mnohovrstevnatém příběhu vykreslila několik charakterů Penelopiných partnerů i jejich rodičů. Některé neměnné jako šutr, jiné hledající a schopné proměny. Vědoucí, že odpuštěním se člověk sám mění. Uvědomující si však smutnou realitu, že žijí v zemi, která moc nepotřebuje umění.

Autorčina prvotina je poutavým vyprávěním sdělujícím mj. smutnou skutečnost, že touha žít v „jiném“ světě, oč usiluje hrdinčina přítelkyně Sylvána, může vést k probuzení se do reality v léčebně psychicky narušených. A že těžko na každou složku své bytosti hledat jiného člověka a s nimi všemi pak lze trvale žít. Je to vyprávění veselé i smutné, jako život sám.