Článek
Na Balcara velmi zapůsobily krajky na rakvích, které jsou nejen dekorativním prvkem, ale zároveň i pomyslným rozpadem formy, symbolem lidského mizení ze světa, smrti.
„Když se tělo rozpadá, tak se z něj nestane plocha (alespoň ne v dohledném časovém horizontu), ale rozpadá se do drobných chomáčů či struktur. Krajky jsem si oblíbil, jsou pro mě nejen symbolem erotiky, ale i smrti. Krajkář mi začali říkat na akademii, původně mi dokonce říkali Krajkář smrtihlav, protože jsem často maloval téma smrti,“ říká k tomu Balcar.
Karel Balcar původně studoval České vysoké učení technické na fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské, později studoval i Vysokou školu ekonomickou, obor automatické systémy řízení. Volil obory na malíře dost nezvyklé, zabýval se i hudbou. „Já nejsem moc pragmatický typ, cílevědomý jsem určitě, dovedu vyburcovat svou vůli, ale přístupem k životu jsem evidentně romantik. Svoje místo ve světě jsem hledal intuitivně, pocitově,“ říká k tomu Balcar.
„Jeden čas jsem měl dojem, že je to ztracené, že se můj život vyvíjí pořád jiným směrem a že jsem svoje místo v životě prostě nenašel. Pak jsem ale začal malovat. Na konzervatoř jsem už jít nemohl, protože se mi narodil syn a času rapidně ubylo. Musel jsem se rozhodnout – z hudby jsem tedy přeskočil na malování a věnoval se mu naplno.“
Před osmnácti lety byl pak Balcar přijat na Akademii výtvarných umění a začal studovat malbu. „Nikdy jsem neležel v encyklopediích, všechno jsem objevoval tak nějak za pochodu. Začínal jsem abstrakcí. Poté jsem se přes období stylizované figurace dostal ke starým mistrům. Doma jsme měli reprodukci Rubense, jeho autoportrét s manželkou Isabelou, který jsem v dětství obdivoval. Takže takoví malíři mě pak začali zajímat. Zkoumal jsem způsob práce ve vrstvách, proto jsem se pak přihlásil do ateliéru, kde se učila klasická technika a zobrazivá malba,“ dodává Balcar.
Dnes se věnuje hlavně úpadkovým tématům, která jsou jistým obranným mechanismem umělce vůči líbivosti. Balcar tak inklinuje k úpadkovým obsahům, na kterých se mu daří dobře uplatnit zobrazivou malbu, a zároveň ho tato tematika chrání před komerčními vlivy, které by se jinak mohly na jeho dílech podepisovat, podbízet se divákovi a stavět jeho dílo mezi běžnou komerční produkci.
Často v dnešní společnosti neuznáváme závazek vztahovat se k něčemu jinému než k sobě samým, proto se na Balcarových obrazech často objevuje gesto – zdvižený prostředníček – symbolizující nezájem gestikulujícího na kontaktu a komunikaci s recipientem sdělení.
Balcar ukazuje pravdivý pohled na lidskou bytost a její nitro. To je symbolizováno černou barvou a tmavými tóny, které jsou pro Balcarovu tvorbu typické. Carravagiovská hra s šerosvitem je na obrazech mistrovsky provedena.
Malíř tak představuje člověka zbaveného nucené pózy, člověka obnaženého, který se fyzicky jaksi hroutí na obraze a vytváří tak prostor pro dynamické, barokem inspirované expresivní zobrazení lidské tělesnosti. Takový člověk nemá tendenci se na diváka obracet a nemá potřebu jej aktivně vtahovat do voyeristické hry podívané na své utrpení a entropii. Balcar proto vytváří mezi divákem a figurami distanci.
Výstava Karla Balcara
Výstavu můžete navštívit v galerii Peron na adrese U Lužického semináře 12, Praha 1, trvá do 5. 12. 2010. Otevřeno je od pondělí do pátku od 11 do 19 hodin a o víkendu od 12 do 18 hodin.
Svalnaté figury dávají malíři prostor pro manýristické vyjádření vzdoru a agresivity obhajující fakt, že ne vždy a ne za každých okolností chceme být svým okolím přijímáni dobře. A že pro to často máme své opodstatněné důvody.
