Váš film měl být původně úplně jiný, kde je prapočátek Nesvatbova?

Prapočátek je u mého zájmu o sociologický fenomén třicátnických singles. Začala jsem s obhlídkami, které byly občas humorné, třeba jsem absolvovala speed dating. Po čase jsem ale zjistila, že se mi nechce točit dokumentární film o lidech, kteří někoho hledají a nemohou ho najít.

Pak jsem souhrou náhod narazila na vesnici Zemplínske Hámre na Slovensku, kde žijí osamocení třicátníci a zároveň je ve vsi více témat než pouze to singlovství. Hámre mají totiž starostu, který se snaží bojovat se samotou svých třicátníků zvláštními prostředky. Dělá to proto, aby mu nevymřela vesnice. Film tak vlastně není filmem o singles, ale zamyšlením nad samotou, se kterou sisifofsky bojuje starosta.

Jak se vyvíjel vztah s panem starostou, který je vlastně hlavní postavou filmu?

V průběhu mého dojíždění do vesnice, takzvaných obhlídek, a natáčení, což trvalo celkem dva roky, se náš vztah vyvíjel. Ze začátku moc nevěřil tomu, že vůbec nějaký film natočíme, často si stěžoval na horalskou náturu „svých“ obyvatel, ke kterým je těžké proniknout, navíc když se natáčení týká tak intimního tématu jako je samota. Pak se stalo, že jsme začali natáčet s Monikou, Jančou a Ďoďou a filmu nějak začal věřit.

Starosta to má jasné: rodina je základní hodnota, člověk ji musí mít. To hlásí rozhlasem do své vsi. V tom se shodnete?

Myslím si, že základní životní hodnoty si v současné postmoderní době každý člověk určuje sám, proto je to někdy tak složité. Pokud se rozhodnete nemít rodinu a prožijete jiným způsoben podstatný život, proč ne. Nejdůležitější je, aby byl člověk vnitřně šťastný, ať už s rodinou nebo bez ní. Takže v tom se vlastně neshodneme. Na druhou stranu on je starosta vesnice, která vymírá a nechce, aby mu vymřela, tak je jasné, že má tento názor.

Snažíte se při natáčení nějak skrývat váš názor?

Pokaždé je to trochu jiné. Nesvatbov není kritickým filmem, není to provokativní film, můj názor nestojí na prvním místě a film ho nekřičí do světa. Nesvatbov je jakási sonda do jedné vesnice, do jednoho tématu. A nechávám na divákovi, co si chce myslet.

Pan starosta je o svém jednání vnitřně přesvědčen, je to generál ve výslužbě, nemá cenu mu říkat, že srdce si stejně poroučet nedá. Tedy názor jsem neskrývala, ale s ním to nehnulo, a proč by vlastně mělo, on je takový.

Co se týče našich hrdinů, tak tam ta situace byla ještě citlivější. Oni žijí v domech se svými rodiči, ti se o ně starají, chodí do práce a vlastně nemají kde koho potkat. Nikam nechodí, internet nemají, na svou samotu si vlastně zvykli. Často jsem s nimi o jejich situaci mluvila, ale názor typu, že by se měli oženit či vdát, jsem jim nevnucovala.

Jak jste se  k filmům dostala? Dětský sen?

Ne, já chtěla být řidička kamiónu nebo sportovní komentátorka. Já jsem milovala sport a doteď mě to strašně baví. Když vidíte například hrát dobrého hokejistu, tak máte pocit, že ti lidi jsou v absolutní koncentraci, to mě fascinuje.

Ale vrcholový sport je hrozný podvod, hnus a komerce...

Tu komerční mašinérii se jako pouhá divačka snažím odfiltrovat. Máte ale pravdu, kdybych točila film ze sportovního prostředí, tak bych asi tento aspekt vynechat neměla.

To by bylo zajímavé, o tom byste měla točit!

Je to zajímavé téma, to máte pravdu.