Metafory důležitější než film Hlava-ruce-srdce

Jedním z dalších témat, která se na tuto scénu periodicky vracejí, je ohledávání historického zlomu, který podle Jařaba přišel někdy s koncem vlády habsburského mocnářství. Zlomu, díky kterému se celá Evropa nevratně proměnila a nastartovala svou cestu třeba k nacismu. Do stejného dějinného bodu zasadil Jařab také svůj nový film Hlava–ruce–srdce.

V jeho úvodu (píše se rok 1914) zemře plukovník von Haukwitz (Jiří Schmitzer) při podivné okultní seanci. Jeho snoubenka Klára Knabelová (Viktorie Čermáková) posléze zjišťuje, že se z pitevního stolu ztratily plukovníkova hlava, ruce a srdce. Při pátrání, kde jsou a co se přesně stalo, se sblíží se dvěma klíčovými postavami celého snímku – poručíkem Heinrichem Rothem (Roman Zach) a vojenským vyšetřovatelem Karlem Vranou (Martin Finger).

Detektivně rozjetá zápletka ale ve své dějové rovině brzy ztrácí dech, není pro Jařaba důležitá. Z jednotlivých postav se i prostřednictvím toho, s jakou přehnanou stylizací jsou zahrány, stávají metafory.

Tím se bohužel snímek trochu rozpadá, ne proto, že ve své většině není realistický (občas je tu cítit surrealistický vliv Švankmajera), ale proto, že na začátku slibuje něco, co posléze odmítá splnit, a také proto, že Jařab oněm metaforám podřizuje úplně vše, včetně filmového jazyka.

Nelze však říct, že to, co chce sdělit, není zajímavé. Naopak. S propuknuvší první světovou válkou sledujeme upachtěné pokusy Heinricha (symbolizuje cit) a Karla (symbolizuje rozum) nějaký nový řád nastartovat, respektive ten starý oživit.

Jejich spojení ve jménu prodeje konzerv je pak příslibem vzniku světa, ve kterém dnes žijeme. Ostatně že je film míněn v první řadě jako vyjádření k současnosti, sám Jařab v posledním záběru přiznává.