Jevíš se jako hudební hračička. Je to tvá vlastnost i v jiných oblastech života?

Asi ano, hraju si rád. Ve tvorbě to ovšem není tak, že bych si s texty a hudbou nějak zvlášť vyhrával. Většinou to jde na první dobrou, nic až tak nepiplám. K muzice ale skutečně přistupuju jako ke hře. Pokud totiž mám pocit, že je to práce, není výsledek tak dobrý. Rád bych tak přistupoval i k životu. Je pro mě taková digi hra.

Přitom v textech na nové desce je pohled na život docela cynický. Jde to k sobě?

Vnímání života jako digi hry zase není až tak pozitivní. Jdeme za naplněním skóre, abychom se posunuli do dalšího levelu, aniž bychom přemýšleli o tom, proč vlastně. Vytyčujeme si herní pole a žijeme v naději, že se dostaneme do nějakého, ve kterém najdeme východisko nebo know-how. Musím ale říct, že ta pole, která jsem si vytyčil já, nejsou úplně totožná s poli lidí, o kterých zpívám a které kritizuju v písničkách.

 

Vytyčujeme si herní pole a žijeme v naději, že se dostaneme do nějakého, ve kterém najdeme východisko nebo know-how.

Zpíváš jen o cizích lidech?

Někdy to jsem samozřejmě i já. A někdy to jsem já v jiném životě…

Mám spíš pocit, že nové album je obrazem Xindla X, že je dost autobiografické.

Má oblíbená metoda je říkat, že jsem Xindl X a ty písničky nejsou o mně. Dává mi to možnost se víc otevřít. Ve skutečnosti je to ve velké míře tak, jak říkáš. Samozřejmě to není stoprocentně autobiografické. Hodně pocitů jde ale ze mě. Řekl bych, že spíš těch pocitů než životů.

Některé tvé texty jsou dost dlouhé. Je to nutné?

Nutné to samozřejmě není. Když už jsem ale napsal text, který měl v písničce šest minut, přišlo mi zbytečné ho krátit jenom proto, že existují nějaké zvyklosti ohledně délky skladeb. Nejdelší text je u skladby Hollywood. Ten ani krátit nešel, protože je epický, vyprávěný na pokračování. Má několik linií a byla by škoda ho o některou ochudit.

Máš pocit, že ses v textech v porovnání s minulým albem tematicky posunul?

Nejsem typ člověka, který ví, že bude nahrávat desku, a tak se někam zavře a napíše texty. Mé písně vznikaly v širším časovém rozmezí. Jsou tam třeba dvě, které vznikly ještě před vydáním mého prvního alba. Spíš než hledat nová témata za každou cenu se pokouším tolik se neopakovat. Na rozdíl od první desky jsem víc přemýšlel, o čem mám psát.

Jaká témata jsou tedy nová?

Obecně se pokouším okruhy rozšiřovat, ne je opouštět a přemisťovat se jinam. Na desce je třeba písnička Poslední večeře, která je o posledním soudu. Smíření se svým životem nebo důvody životní nespokojenosti, jako je to v písničce Mindráček, to jsou témata, která jsem na první desce neměl.

 

Spousta obyvatel Německa má kulturní povědomí o tom, co se děje u nás, stejně jako my máme povědomí o tom, co dělají oni.

Tvá životní nespokojenost je skutečná, anebo je to spíš umělecká licence?

Je to tak napůl. Mám určité pocity, které musím přetáhnout do extrémnější podoby, aby v textu fungovaly. Když mám ale ve svém životním a uměleckém kolotoči čas, dost nad svým životem přemýšlím.

Víc než v minulosti?

Než mi vyšla první deska, řešil jsem, co budu dělat a čím se budu živit. Teď už to neřeším, protože se plně věnuju hudbě a dalším činnostem, které mě baví. To mě ovšem vede k přemýšlení o tom, jaký to má smysl a kam se až můžu dostat. Ptám se, jestli to není jen další digi hra, do které člověk vstoupí a neví, jak se z ní jednou dostane ven. Důležité pro mě bylo rozhodnutí nahrát novou desku trochu jinak, než jsem cítil, že si přejí fanoušci. Nechtěl jsem, aby zněla stejně jako debut. Současně jsem věděl, že když bude moje hudba bavit mě, radost bude přenosná. Nahrál jsem album s novými lidmi, zvukově a stylově jinak. A do budoucna budu dál hledat nové výzvy.

Jsou už nějaké?

Mám například nabídku od režiséra Vladimíra Morávka, abych složil hudbu pro představení Cyrano!!, které napsal Pavel Kohout. To je velká výzva. Také píšu písničky pro svou přítelkyni, zpěvačku Olgu Lounovou. Pohybuje se v úplně jiném žánru než já, takže je to také výzva. Rád bych rovněž natočil desku v němčině. Myslím si totiž, že se málo lidí z Čech pokouší s tím, co umí, dostat ven.

Já si vždycky říkal, že jsem ve svých písničkách hodně závislý na jazyku a do světa se nemůžu nikdy dostat. Pak mi ale došlo, že je to především mou leností, protože existují kvalitní překladatelé, kteří jistě dokážou mé texty převést do jiného jazyka. Když to lze dělat s poezií, proč by to nešlo s písničkovými texty? Pak už bude na mně, jestli se ty texty naučím správně vyslovovat. Je to čerstvá věc, zkoušíme přeložit první text, písničku Anděl. Pracuje se mnou na tom Mirjam Landa.

Proč právě do němčiny?

Německo je jeden z našich největších sousedů a spousta jeho obyvatel má kulturní povědomí o tom, co se děje u nás, stejně jako my máme povědomí o tom, co dělají oni. Německy jsem se učil asi deset let, ale od gymplu jsem nemluvil. Předpokládám, že jsem spoustu věcí zapomněl, a doufám, že se mi podaří do toho naskočit zpátky.