„Nad jeho komiksy se často bavím, ale dělat satirické kresby podle skutečných lidí je úplně něco jiného než ilustrovat pohádky. Tam musí všechny figury vymyslet, žádnou předlohu k nim nemá,“ vzpomíná. „Souhlasil jsem však, že kombinace klasické pohádky a naprosto současného kreslíře může být zajímavá. Kupodivu souhlasil i Štěpán,“ popisuje nečekané tvůrčí setkání 77letý spisovatel, otec televizní moderátorky Michaely Jílkové.

Inspirace z popelnice

Svou první pohádku napsal před více než půlstoletím. Z nouze a tak trochu ze soucitu. Byl tehdy čerstvým členem hereckého souboru pražského Divadla Jiřího Wolkera, zaměřeného na dětské publikum.

 

Vždycky, když začnu psát pohádku, snažím se odpovědět na tři otázky: Co mě zlobí, co mě těší a co mi schází. Jan Jílek

„Hráli jsme každý den pro 800 dětí, jezdily k nám školy z celé republiky,“ vzpomíná Jan Jílek. „Měl jsem už za sebou několik filmových scénářů a náš ředitel mi pořád říkal, ať napíšu něco pro divadlo, že učitelé nadávají, že ty moderní pohádky, které máme na repertoáru, jsou blbé. Měli pravdu, hráli jsme třeba o tom, jak pravítko bojuje s trojúhelníkem. Jednou jsem seděl jako princ na popelnici a hovořil s nějakou rybou. Podíval jsem se do toho hlediště plného dětí, které na mě zíraly, a bylo mi jich líto, že musejí poslouchat takové blbosti. A rozhodl jsem se, že začnu psát. Můj první divadelní kus byla adaptace pohádky O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku.“

Pohádka je nejtěžší žánr, tvrdí zkušený autor Jan Jílek.

Pohádka je nejtěžší žánr, tvrdí zkušený autor Jan Jílek.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jeho pohádkovým hitem se stala hra Kašpárek, Honza a zakletá princezna. „Z dětství jsem si pamatoval, jaká nádherná figura byl Kašpárek. Jenže po roce 1948 se vůbec na českých jevištích neobjevoval. Z nějakých důvodů byl zakázaný. Jako dítě jsem ho ale miloval. Navrhl jsem v divadle, že ho vytáhnu. To bylo v roce 1956. Mělo to obrovský úspěch, nebylo snad u nás divadlo, které by to nehrálo.“

Nejtěžší žánr

Od té doby napsal skoro dvacet pohádek pro divadlo i televizi. „Pohádky jsem nikdy nepsal pro peníze, ty jsem si vydělal psaním her pro dospělé,“ říká autor. „Přitom je pohádka ten nejtěžší žánr, jaký si dovedete představit, protože udržet pozornost dětí je moc těžké. Musíte přesně napsat charaktery, dialogy, musí to mít prudký děj, jasného hrdinu a nepřítele. Vždycky, když začnu psát pohádku, snažím se odpovědět na tři otázky: Co mě zlobí, co mě těší a co mi schází. Když si na ně odpovím, mohu tu pohádku napsat. Tak jsem to dělal celý život.“

Marešovy ilustrace Pohádky o štěstí v lásce

Marešovy ilustrace Pohádky o štěstí v lásce

FOTO: repro, Právo

Sám, jak říká, vyrůstal na pohádkách K. J. Erbena a Boženy Němcové. „To jsou skvostné příběhy. Jiné národy mívají strašlivé pohádky. Třeba čínské. To si nedovedete představit, kolik tam je hrůzy a krutosti. Veselých pohádek je hrozně málo. Andersen byl skvělý pohádkář, ale jen málo jeho pohádek je pro děti.“

Mezi hraním a psaním

Jan Jílek pochází ze sedláckého rodu – 300 let na jednom gruntě! zdůrazňuje. „V Lechovicích, to je malá dědinka v lesích pod Bouzovem, jsme až do mých třinácti let neměli elektřinu a tím pádem ani rozhlas. Zato jsme nadšeně hráli ochotnické divadlo, i loutkové.“

 

Bavilo mě, že jsem mohl propojit pohádkový a současný, reálný svět: jsou tam mobily, GPS, billboardy. Štěpán Mareš

Na jedné mládežnické přehlídce se setkal s partou studentů z hradeckých gymnázií, dělali nábor do svého souboru Mladá scéna. Začínal tam třeba i Luděk Munzar. Na přehlídce ochotnických divadel v Hronově zaujali pedagogy z DAMU a ti je pozvali na zkoušky. Tak se ocitl v Praze.

Marešovy ilustrace Pohádky o štěstí v lásce

Marešovy ilustrace Pohádky o štěstí v lásce

FOTO: repro, Právo

Svůj tvůrčí potenciál dělil celá ta léta mezi hraní a psaní, mezi tvorbu pro malé a velké. „Krásně se to doplňovalo, u jednoho jsem si odpočinul od druhého,“ pochvaluje si.
Jeho poslední literární dílo Pohádka o štěstí v lásce je o tom, jak čerti chtějí udělat z našeho světa peklo. „Snaží se o to od okamžiku, kdy začal po Zemi chodit člověk. Nikdy se jim to nepodařilo, a tak vymysleli, jak to udělat,“ naznačuje autor.

„Je to klasická pohádka, ale zároveň současný problém. To krásně vystihl Štěpán Mareš. Dal si s tím obrovskou práci. Některé ty komiksové bubliny mě zpočátku zarazily, ale 12letý vnuk Kuba byl nadšený.“

Štěpán Mareš je romantická duše

„Jsem rád, že jsem mohl ukázat, že umím i něco jiného než dělat si srandu z politiků. Že umím nakreslit pěknou princeznu, čarodějnici, strašidelný hrad,“ pochvaluje si Štěpán Mareš.

Jsem rád, že jsem mohl ukázat, že umím i něco jiného než si dělat srandu z politiků, říká Štěpán Mareš.

Jsem rád, že jsem mohl ukázat, že umím i něco jiného než si dělat srandu z politiků, říká Štěpán Mareš.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Ani jsem netušil, kolik s tím bude práce. Vznikalo to skoro tři čtvrtě roku.
Moc mi pomohla grafička Helena Kořánová, která mi kresby vybarvuje. Dřív jsem dělal všechno sám, počítačům se při tom bráním.“

Přátelé, kteří ho znají jako kreslíře černého humoru, se divili, že kreslí normální klasickou pohádku. Žádné hlavy tam nelítají? ptali se. „Jsem v podstatě romantická duše,“ namítá malíř. „Jako malý kluk jsem záviděl Janu Hrušínskému, když hrál prince v pohádce Jak se budí princezny. Snil jsem, že se taky jednou budu prodírat houštím, abych polibkem osvobodil nějakou princeznu.“

Jeho nejoblíbenější filmovou pohádkou je S čerty nejsou žerty, kde čerta hrál jeho kamarád Ondřej Vetchý. Jeho tatínek pochází z vesnice sousedící s Okříšky, kde se Štěpán narodil a kde má dosud stálé bydliště.

Tam také dostal do vínku malířské schopnosti. Dědeček byl malířem pokojů, jeho firma byla známá po celém Třebíčsku. Ráda maluje i maminka, která celý život pracovala jako učitelka v mateřské škole a na prvním stupni základní školy. „Umí výborně malovat, takovým naivním způsobem, který se líbí dětem. S ní jsem třeba konzultoval, jak má vypadat princezna,“ připomíná Štěpán.

Marešovy ilustrace Pohádky o štěstí v lásce

FOTO: repro, Právo

Marešovy ilustrace Pohádky o štěstí v lásce

FOTO: repro, Právo

Marešovy ilustrace Pohádky o štěstí v lásce

FOTO: repro, Právo

Marešovy ilustrace Pohádky o štěstí v lásce

FOTO: repro, Právo

S tatínkem, povoláním mechanikem šicích strojů, zase konzultuje technické detaily svých kreseb. „Táta je neuvěřitelný všeuměl, navíc obdařený fotografickou pamětí. Třeba potřebuji nakreslit vlak a nevím, jak jsou ty vagóny přesně spojené. Zavolám mu a on mi to z hlavy přesně popíše,“ líčí obdivně syn.

Obdivovatel Káji Saudka

Jeho nejoblíbenější dětskou knížkou byly příběhy o Krtkovi s ilustracemi Zdeňka Milera. „A samozřejmě jsem vyrostl na Čtyřlístku. Pamatuji se, že jsem se bál ilustrací, které jsme doma měli k Erbenovým pohádkám. Přišly mi strašidelné,“ vzpomíná. Později jsem miloval verneovky. Z nich všech by se daly výborně udělat komiksy,“ otevírá svoje oblíbené téma. „Pohádky mají ke komiksům hodně blízko. Komiks je vlastně pohádka pro dospělé.“

Jeho obdiv k tomuto žánru má dlouhou historii. „Když mi bylo asi dvanáct, našel jsem doma na půdě Mladé světy z osmašedesátého roku, kde byly komiksy Káji Saudka. Úplně mě to dostalo a přál jsem si pak kreslit jako on. Napsal jsem dokonce do Mladého světa, který ještě vycházel, zda by Saudkovi doručili dopis. Za nějakou dobu došla odpověď. Navštívil jsem ho, spřátelili jsme se a začal jsem za ním z Okříšku jezdit. Byl to pro mě vždycky svátek. Jako bych vešel do úplně jiného světa,“ vzpomíná na legendárního kreslíře, který však již čtvrtým rokem leží v kómatu.

„Po devadesátém jsem začal publikovat v tisku a hrozně mi lichotilo, když mi řekli, že maluju jako Saudek. To mi bylo osmnáct. Teď už bych si připadal, že obkresluju.“

Zelenému Raoulovi se stýská po Paroubkovi

Nejvíce času a tvůrčí energie věnuje satirickému komiksu Zelený Raoul. „Dělám to už patnáct let, týden co týden, teď kreslím 816. díl. Udělat osm kreseb na malém prostoru tak, aby lidé neváhali, kdo na obrázku je, to není sranda,“ povzdechne.
Navíc mu s částečnou výměnou politické garnitury zmizelo několik vděčných objektů.

„Třeba Paroubek, to byla karikatura sama o sobě, to nešlo pominout, každý den tiskové konference k čemukoli, od kůrovce na Šumavě k Obamovi. Výborně se kreslil i Cyril Svoboda. Teď je takový prázdno, Sobotka, Nečas, to jsou pro karikaturistu nevýrazní suchaři,“ stěžuje si.

„Z těch nových se dobře maluje Radek John a Vít Bárta s tou napoleonskou frizurou.
Je tam pár hezkých ženských, ale tuctově hezkých, není moc co kreslit. Skvěle se dělá Havel i Klaus, no a Schwarzenberg je na kreslení paráda!“

Souboj lásky a peněz

„Každopádně jsem vděčný, že jsem mohl dělat něco úplně jiného. Kreslit pořád Kalousky a Topolánky, už toho mám někdy plné zuby,“ přiznává. „Bavilo mě, že jsem mohl propojit pohádkový a současný, reálný svět: jsou tam mobily, GPS, billboardy.“
A jak se dívá na pohádkový souboj mezi láskou a penězi, který ilustroval? „Super je, když člověku nechybí ani jedno, ani druhé,“ odpovídá.

„Vždyť v těch pohádkách je vždycky princezna nebo princ, kteří nejsou zrovna chudí. Když se dívám na nějaké filmy, kde se ti dva mají strašně rádi a skončí to happyendem, říkám si, co bude dál. Mají se sice rádi, ale brzy zjistí, že nemají za co koupit židli. Na druhé straně je fakt, že hodně lidí už zná jen lásku k penězům.“

Čtyři desítky jeho pohádkových ilustrací čeká nejen cesta k českým čtenářům. V lednu se budou vystavovat v Českém centru v Tokiu a autor bude u toho: „Moc se tam těším, protože Japonsko je země komiksu zaslíbená.“