Kdy začalo být zřejmé, že vás pohltí muzika?

Pocházím z hudební rodiny, otec byl dirigent a maminka jednu dobu zpívala v opeře. Takovým lidem se kdysi říkalo pracující inteligence. Odmalička jsem byl veden k tomu, abych hrál na nějaký nástroj. Začal jsem na housle a postupně přibyly další. Bez studu bych zahrál i na klávesy a klavír, slušně umím na kytaru, flétnu nebo klarinet.

Na jaké hudbě jste vyrůstal?

Jsem odkojen hard rockem. Kapely Led Zeppelin, Deep Purple, Genesis, King Crimson nebo Yes jsou mé srdeční záležitosti. Má první skupina, kterou jsem založil v patnácti letech, hrála samozřejmě hard rock.

Skládal jste už tehdy?

Vždycky jsem hrál vlastní tvorbu, i v první kapele. Psal jsem písničky i texty. Později jsme ale dělali dost složitou muziku. Mysleli jsme si, že když skladba nemá alespoň třicet minut, je špatná. Byl to vliv art rocku a já se chtěl vyjadřovat nejenom písní, ale i rozsáhlými kompozicemi a jejich náladou. To mi zůstalo dodnes. Když jsem pak vystudoval DAMU…

DAMU?

Ano, mým původním povoláním je herectví. Tři sezóny jsem byl v angažmá v divadle v Českém Těšíně. Potom jsem ale šel na volnou nohu jako muzikant, protože mě hudba zajímala víc. Vydal jsem se na profesionální dráhu jako zpěvák. V jednom ročníku ankety popularity Zlatý slavík jsem byl dokonce třináctý. Vystupoval jsem tenkrát jako Lešek Wronský. Pak ale přišla revoluce, přestaly být kšefty, já měl rodinu, a tak jsem se pustil do podnikání.

Dnes píšete písničky pro velká jména české pop music. Kdy jste to zkusil poprvé?

Má první autorská práce byla pro Věru Špinarovou. S textařem Petrem Šiškou jsme pro ni v roce 1996 napsali celou desku Když se láskám stýská. Poprvé jsem si vyzkoušel i roli producenta. Písně z toho alba pak někde slyšela Helena Vondráčková, vzala si na mě od Věry telefonní číslo a zavolala mi, jestli bych jí nějakou písničku také nenapsal.

To byl rok 1998 a první skladba, kterou jsem pro ni složil, byla Nevzdám se hvězdám. Podle ní se jmenovalo i album, které odstartovalo Helenin návrat na výsluní. Pak mě oslovili i další: Karel Gott, Hana Zagorová, Jitka Zelenková a samozřejmě Ewa Farna, i když s ní je to trochu jiná spolupráce.

Je těžké psát písničky pro takové hvězdy?

V podstatě není, protože jako skladatel nejsem na hudbě finančně závislý. Kdyby mě interpreti odmítli, nic by se nedělo. Měl jsem a mám pro tvorbu vnitřní klid.

Vaše národnost je polská, narodil jste se v Českém Těšíně a vyrůstal v Třinci. Dělá to v písničkách třeba jiný způsob melodiky?

Máte pravdu, muziku cítím jinak než čeští skladatelé. Řekl bych, že Helena Vondráčková i Karel Gott mají ve svém repertoáru několik mých písní, v nichž je melodika jiná. Jako Polák podvědomě frázuji na předposlední slabiku, a to dává písničkám jiný pocit. I Petr Šiška, který většinu mých písní textuje, s tím má trochu problém. Někteří lidé říkají, že mou píseň poznají. Tvrdí o mně také, že jsem melodik. Mám rád silné refrény a dobré zpěváky, kteří je zazpívají.

Nedávno jste pro českou hudební scénu objevil Ewu Farnou, kterou jako manažer vedete stále. Jak k tomu objevu došlo?

Jako skladatel a autor tematického projektu Olza jsem byl v roce 2006 osloven, abych v jedné pěvecké soutěži na severní Moravě zasedl do poroty. Ewa tam zpívala. Bylo jí dvanáct let a já byl z jejího projevu nadšen. S ostatními členy poroty jsem se ale neshodl, protože oni měli favorita v někom jiném. Rozzlobil jsem se a prohlásil, že jí jako člen poroty věnuju vlastní cenu, sice nahrání pár písniček nebo alba. Rozhodl jsem se to sám zaplatit. Ewa nakonec v té soutěži získala cenu publika a já se záhy dozvěděl, že je dcerou mých dobrých známých z Třince. Půl roku jsem s nimi diskutoval o tom, že takový talent není dobré zahodit. Oni nakonec souhlasili, podepsali jsme smlouvu a spolupráce začala.

Kolik korun jste zpočátku do kariéry Ewy Farné investoval?

To se přece neříká…

Bylo to v řádu miliónů?

To zase ne, i když se to povídá. Bylo to v řádu statisíců. Ovšem investovat do ní je třeba pořád. V žádném případě nemáme vyhráno.

Jsou podle vás čeští muzikanti a zpěváci v Evropě konkurenceschopní?

Myslím si, že jen v tom začátku. Když sednou k nástroji a začnou tvořit nebo zpívat, jsou konkurenceschopní. Nefunguje ale druhá fáze, kterou je realizace a promo. Tu tady bohužel moc neovládáme. Nejsme dost důslední, abychom za úspěchem dokázali jít a prosadili se i jinde. Chybí nám dost vůle. To je náš problém.