Proč vlastně fotografujete?

To se mi těžko vyjadřuje. Nejsem fotograf. Vždycky jsem fotil jen když jsem měl chuť. Když jsem dostal foťák, fotil jsem jím. Když jsem ho za několik měsíců ztratil, než jsem dostal další, fotil jsem mobilem. Nikdy jsem neovládal techniku fotografování. Jen jsem chodil a měl pocit, že některé věci, které vidím, mají pro mé oko určitou atraktivitu. Začaly vznikat nějaké snímky a postupně se mezi průměrnými objevovaly takové, u kterých jsem měl pocit, že jsou lepší než průměrné, případně nadprůměrné.

V knize jsou fotky vašich blízkých, ulice, zákoutí, ale chybí snímky cizích lidí. Proč?

Stydím se fotit cizí lidi. Ze zásady také nefotím portréty, a to z prostého důvodu. Zdá se mi, že to je vstup do soukromí a že člověk, kterého fotografuji, z toho musí mít nepříjemný pocit. Je to osobní. Pokud se do mých záběrů někdy snažím dostat člověka, pak spíš jako spoluhráče než jako hlavního představitele. Zažil jsem ale i to, že jsem se odvážil někoho oslovit s tím, jestli bych ho mohl vyfotografovat. Většinou to byly ženy. Souhlasily, ale v tom okamžiku se změnil jejich výraz, který mi předtím imponoval. Takové focení pak nemělo smysl.

Převažují fotografie ze zahraničí. Která místa jsou podle vás nejvíce fotogenická?

V knize převažují snímky z New Yorku, i když mám pocit, že knihu o New Yorku vydal snad každý fotograf, který si to mohl dovolit. Mé specifikum je ale v tom, že se nezaměřuji na konkrétní témata, nýbrž fotím všude tam, kde mě to zaujme. V okamžiku, kdy něco hezkého vidím, to chci vyfotit.

Jak dlouho fotografie pro knihu vznikaly?

Řekl bych, že přicházely na svět v období mezi mou první knihou Amerika a touto. Tedy třináct let. Nebyla to ale doba, po kterou bych neustále fotil. Fotil jsem příležitostně, protože se mi kupříkladu stalo, že jsem jel do zahraničí a zapomněl si doma fotoaparát. Anebo jsem fotoaparát neměl a fotil jsem na mobilní telefon, případně jsem si s sebou fotoaparát nevzal, protože jsem věděl, že nebudu mít čas.

Fotíte pouze na digitální fotoaparát?

Devadesát devět procent z fotek, které jsou v knize, jsem vyfotil na digitální fotoaparát. Vyhovuje mi, protože udělám fotku a hned se můžu podívat, jestli je dobrá, nebo jestli to mám zkusit ještě jednou, pokud to samozřejmě jde. Jenom pár fotografií v knize bylo pořízených na klasický foťák. Jsou to starší snímky, které vznikly v době, kdy ještě digitální aparáty nebyly tak rozšířené.

Z kolika snímků jste pro knihu Enter vybíral?

Do knihy jsme vybírali z asi dvou a půl tisíce fotografií. Naším cílem bylo najít nejlepší tři stovky.

Pro vás jako známého zpěváka asi nebylo těžké domluvit takovou publikaci…

Když jsem řediteli Slovartu, panu Juraji Hegerovi, poprvé nabízel vydání knížky svých snímků, tak on, byť je vtipný člověk a má neustále úsměv na tváři, najednou zvážněl. Řekl, že uděláme takovou knížku, kterou když ukáže ve Frankfurtu na knižním veletrhu, tak si ji kolega z Holandska prohlédne a řekne, že je dobrá. Dodal, že nebudeme dělat knihu celebrity, která fotí. Velmi mě to potěšilo, protože jsem věděl, že mám partnera na té nejvyšší profesionální úrovni, který nebude brát žádné ohledy na to, že zpívám nějaké písničky. To byla velká radost.