Jako základní výzvu románu Nebe nemá dno vnímám myšlenku vaší hrdinky: Musím pryč, chci domů, i když nevím, kde to vlastně je. Je to pravda nebo spíš póza?

Je to momentální pocit. Ona se tak cítí ve chvíli, kdy jí umírá otec. Pro ni v ten okamžik pocit domova, ve kterém vyrůstala, dům, do kterého je zvyklá se vracet, v této podobě nenávratně mizí. Dochází jí, že domov je tam, kde má nejbližší, kde se cítí bezpečně. Celá kniha je částečně hledáním domova nebo pocitu, kde jsem vlastně doma. Tak se ptá spousta lidí a odpověď nemusí být jednoznačná, určitě ne ve smyslu geografickém, jako třeba Česká kotlina nebo dům v ulici xy. Pocit domova dávají lidé, kteří jsou nám blízcí, se kterými ho sdílíme.

A co člověk vidí, když pohlédne na dno, nebo naopak jeho duše vyletí z těla ven?

Hlavní postava knihy, Ama, postupně objevuje, že dno, na které dopadá, se pod ní láme a ona padá na další dno, pod kterým je další - že ta dna nemají dno. Dostává se tak do volného pádu. Uvědomuje si, že letí a je jedno, kterým směrem, že nahoru je dolů a naopak. Jde o bezprostřednost zážitku. A co se stane, když se duše uvolní z těla? Člověk pochopí, že není tělem. Hranice fyzické existence mizí a on získává jiný pohled na sebe, na život.

Hodně lidí odtud jezdí do pralesů Jižní Ameriky, aby dílem utekli před sebou samými, nebo se naopak o sobě daleko víc dozvěděli. Proč zrovna tam?

Rozmanitost džungle vás tak zahltí, že je těžké najít na této planetě podobný prostor, ve kterém člověk natolik splývá s prostředím, až začne vystupovat sám ze sebe. Po pár týdnech se naprosto automaticky, i když nepoužíváte žádné psychotropní látky, dostanete do stavu rozšířeného vědomí. Příroda působí tak mocně, že vás rozloží na atomy, spolyká a zase vyplivne.

Člověk, který se ptá, kdo je a kam směřuje, se začne dívat daleko víc dovnitř. Uvědomuje si, že je sám přírodou a jediná jeho šance na přežití je být s okolím co nejvíc v harmonii. V civilizaci v nás převládá pocit, že máme věci pod kontrolou, že cosi řídíme, ovlivňujeme. Prales nám na naše jízdní řády kašle a člověk, který nepřizpůsobí činnost a tempo podmínkám, počasí, terénu, na to rychle dojede. V džungli je snaha všechno řídit směšná a nebezpečná. Naopak si uvědomíme vlastní limity a zároveň naše propojení s přírodou, jak jsme na ní závislí.

Vaše hrdinka právě silně vnímá sepětí s přírodou, přímo s bylinou. Uvědomila jste si to až v džungli, nebo jste to věděla už tady?

Moje hrdinka se v knize pouze rozvzpomíná. V džungli je celé týdny o samotě, bez elektřiny, bez kontaktu s lidmi, a díky intenzitě vjemů, kterými je obklopena, si postupně začne vybavovat to, co věděla už jako dítě. Vrací se jí způsob vidění světa, který zapomněla, který odložila, aby se zařadila do takzvané normální společnosti. Džungle jí připomíná, kdo vlastně je.

Ulpíváme ne na vizích, ale na jejich interpretacích, které jsou často úplně mimo, píšete také. Čím si vysvětlujete, že tomu tak je?

Je to „bezpečnější“. Pokud se necháváme vést vizí, tak nás na cestě čeká spousta nepředvídatelných okamžiků, nemáme nic jistého, nevidíme, kam povede příští krok. Ale my chceme jistotu, a tak si uděláme dobrý plán, krok za krokem, a ten se pak snažíme plnit. Díky tomu máme pocit, že situaci ovládáme a řídíme. V tu chvíli se nám bohové smějí.

V případě, že jdeme za vizí, musíme nechat věcem volný průběh a jít s pilotní vlnou, jak říkají kvantoví fyzici, nebo následovat vizi, jak říkají indiáni v Severní Americe. Ti se snaží vizi jen zahlédnout, nikoli osedlat, analyzovat a vecpat do excelových tabulek, protože v ten moment je z vize bankovní výpis. Naší kultuře je hledání vize cizí, v přístupu převažuje racio, sny nemají velkou váhu. Domorodé kultury považují sny a vize za důležitou součást života, svět snové reality je pro ně stejně skutečný jako svět fyzický.

A jaká vize je vám nyní blízká?

Severoameričtí indiáni věří, že když o své vizi začnou mluvit, tak je to, jako kdyby se pokoušeli chytat vítr. Radši ji nechávají nevyslovenou svobodně povlávat na obzoru.