Článek
Film Přežít svůj život Švankmajer sám označuje jako psychoanalytickou komedii. Skutečně v ní nabízí víc humoru, než jsme u něj možná zvyklí, byť téma není zrovna veselé. Hrdinou je stárnoucí muž Evžen, který žije mezi realitou a snem. A protože se ve svých snech nevyzná, chodí za psychoanalytičkou, která mu pomáhá se v nich vyznat.
V zajetí snů
Evžen se časem naučí sám vyvolávat sny, po kterých touží, a v nichž se mu zjevuje krásná dívka v podání Kláry Issové. Postupně se skoro detektivním způsobem dozvídá vše podstatné o svém útlém dětství, otci i matce. To vše za „asistence“ otců psychoanalýzy Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga, kteří se – ve starých fotografiích, zavěšených na stěně ordinace – v okouzlující, vtipné Švankmajerově animaci přou i perou o své názory.
„Nechci, aby byl můj film chápán jako parodie na psychoanalýzu, myslím, že jakožto výkladový systém světa to je ohromná věc, bez níž už bychom se v moderním světě neobešli. A pokud jde o ty dva pány, osobně mám blíž k Freudovi. Jung je spekulativnější, Freud spíše praktik,“ přiznává Švankmajer a k vlastnímu snění dodává:
„Nevím, jestli jsem měl sny, když jsem film točil, musel bych se podívat do deníku, kam si je zapisuji, protože jinak je člověk hned zapomene. Ale asi neměl, protože pokud platí, že sny jsou splněná přání, tak když točím film, přání si plním.“
Film už se hrál mimo soutěž na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a producent Jan Kallista má v diáři množství dalších přehlídek. „My filmy nedáváme do soutěží, ale je pravda, že jsme tak trochu čekali, že nás do benátského nesoutěžního programu vezmou, protože vím, že tam mají naše filmy rádi. Ale když pak v zaplněném sále pro 1200 lidí bylo doslova cítit, jak celý ten prostor dýchá, jak lidé reagují a pak tleskají, byl to až překvapivý, krásný pocit,“ řekl po nedávné novinářské projekci Kallista a Švankmajer s úsměvem dodal: „Až jsem si říkal, jestli jsem náhodou neudělal divácký film.“
Jan Švankmajer
Hlavní roli Evžena svěřil režisér Václavu Helšusovi, pro kterého, stejně jako pro ostatní herce, byla práce náročná poněkud jinak než obvykle.
Základem totiž bylo dlouhé fotografování, aby vznikl dostatek materiálu, s nímž pak Švankmajer pracoval.
Natáčení trochu jinak
„Kdybych nebyl od začátku zasvěcen do scénáře, který se mi moc líbil, bylo by to ještě těžší. Ale hodně jsme o tom mluvili a cítil jsem, že kdyby nebyl film, chtěl bych to dělat na jevišti,“ řekl Helšus a dodal, že na setkání s novináři přišel hlavně proto, aby ukázal, že umí chodit i normálně, a ne jen jako animovaná figurka.
Nikdy jsme se s ostatními herci na natáčení nepotkali, partnerem byla jen kamera
Daniela Bakerová, která hraje psychoanalytičku, poznamenala. „Nikdy jsme se s ostatními herci na natáčení nepotkali, partnerem byla jen kamera. Začátek vypadal tak, že jsme hodiny seděli a do fotoaparátu vyslovovali jednotlivé hlásky a slabiky, což bylo víc mučení než hraní. Ale pak už to bylo moc pěkné a postsynchrony, kdy jsem se trefovala třeba na zobák slepice, byly i zábavné.“ Ona sama ale psychoanalýzu nevyužívá.
„Připadám si, že sama sobě sloužím, zatím nepotřebuji žádného „mozkoškraba“. Jsem narozená ve znamení Lva – když pláču, tak se schovám, když se směju, jdu ven,“ dodala herečka.
Ve filmu je řada odkazů na Švankmajerovy oblíbené autory a například i na film Sladký život. Sebevražda jako způsob uchránění před životem pak vychází z jeho pohledu na současný svět: „Civilizace se posunula do takové podoby, že se lidé bojí víc života než smrti. Vidíme to jak v prezentování smrti v médiích, tak v jejím zobrazování v televizních seriálech i na plátnech kin. Ani už ji přitom nevnímáme se strachem.
Větší obavy máme z existence, ze stáří, z osamění. Náboženství, tvorba, láska, sex, hromadění věcí, kterému ušlechtile říkáme sběratelství nebo pejorativně hamounství, honění se za slávou, za penězi i za mocí, to všechno jsou zástupné momenty, které mají tento strach přehlušit,“ uvedl filmař a dodal, že je přece známo, že lidé dokážou zabít sebe i bližní, aby je uchránili od nástrah života.“