Ve vašich povídkách o umění, umělcích a umělkyních z nové knížky Poslední akční hrdinka se několikrát objevuje postava kritika Bartovského. Vy jste rovněž kritik. Do jaké míry jste při psaní čerpal z reality?

Nesnáším opisování ze skutečnosti, to mě nebaví, protože reality si bohatě užiju v novinařině, která je na práci s ní založena. Ostatně jedním z důvodů, proč píšu prózu, je právě chuť vymýšlet si. Vždycky, když se dám do psaní, snažím se přehodit výhybku a užívat si výhradně osudy lidí, které jsem si vymyslel, obdařil nějakými vlastnostmi a charaktery. A že je tam kritik Bartovský? To je přece nešťastník, kterému dala jeho žena kopačky, utekla mu s jakýmsi ošklivým grafikem Masným...

Jak přijímáte kritiku vy sám?

S klidem. Literární kritici to nemají jednoduché, musejí přečíst knížku, celou, od začátku do konce, to zabere hodně času. Navíc někteří mají určitě rukopis své knížky v šuplíku a říkají si, jaká je to strašlivá práce zabývat se tvorbou jiných, když sami píšou tak dobře... Často text vypovídá spíš o autorovi kritiky než o autorovi hodnoceného díla. Samozřejmě to vztahuji i na sebe, ačkoliv já nikdy malířem nechtěl být.

Příběhy vyprávíte s notnou dávkou ironie a sarkasmu. Snažíte se naznačit, že si o umělcích a jejich charakterech a motivech k tvorbě nemáme dělat velké iluze?

Ty povídky jsou hodně ironické, protože nejsem schopen nic brát úplně vážně - je to můj úhel pohledu. A znovu zdůrazňuji, že jde o fikci a nadsázku. Jinak v umění hraje velkou roli silné ego, narcismus, touha po úspěchu, objevuje se v něm pokrytectví, závist a další podobné, nepříliš pěkné vlastnosti. Vyskytují se pochopitelně i v takzvaném obyčejném životě, jenže v uměleckém světě je to mnohem koncentrovanější. Znám ale dost umělců, co se uměním opravdu poctivě zabývá, někdy se jím dokonce trápí a já si jich hluboce vážím.

Slyšela jsem, že záměrně nesledujete českou literární scénu. Proč?

Nechci si kazit styl.

Říká se, že povídka je žánr, který už moc neletí. Vy jste přitom vydal třetí knížku povídek během pěti let.

Nezajímá mě, co je v módě. Já mám prostě povídky rád. Dá se v nich postihnout celý život a čtenář si přitom text udrží snadno v hlavě: na rozdíl od románu, kde to prostě není možné. V povídkách se snažím sdělovat jen to, co je nutné a příběh posouvá dopředu. Co mi přijde jako ozdoba, to škrtnu, protože v povídce tak, jak ji chápu já, znamená méně více. Je to takový funkcionalismus, což je můj oblíbený architektonický směr.