Je těžké natáčet filmy o současném Izraeli, když se nachází v dlouhotrvajícím konfliktu? Jak o něm mluvit a přitom nevyprávět jen o válce a atentátech?

Osobně natáčím hlavně psychologické filmy o lidech. Samozřejmě soucítím s oběťmi konfliktu, které zažily utrpení a které postihla nějaká křivda. Ale ráno nevstanu s myšlenkou, že o tom natočím film. Na druhé straně nelze žít na takovém místě, aniž byste dokázal být úplně mimo konflikt.

Natočil jsem např. v 80. letech, v době, kdy Izrael útočil na Libanon, film Noční voják, k němuž mě inspirovala skutečná událost. Syn mého souseda byl jednoho dne nalezen v autě mrtev s prostřelenou hlavou. Vedle ležela jeho zbraň. Armáda to prohlásila za sebevraždu, ačkoliv některé souvislosti tomu zcela nenasvědčovaly. Naopak známí a jeho přátelé hned začali tvrdit, že ho jistě mají na svědomí Arabové. Uvědomil jsem si tehdy, jak jsme si zvykli za všechno, co se nám přihodí, obviňovat Araby. To je také součástí konfliktu.

Když je nějaký izraelský film promítán v zahraničí, jeho autor musí počítat s tím, že diváci znají hlavně autentické krvavé záběry ze zpravodajství.

Když my, filmaři, přesvědčujeme vládu, aby dávala víc peněz na kinematografii, říkáme přesně to samé. Že Izrael je všude na světě představován jako země, kde se jenom bojuje a vraždí. Ale my chceme ukázat jinou stránku naší krajiny, naši kulturu. Kdosi si před časem dobře povšiml, že židovští režiséři dlouho netočili vůbec o válce. Všechny filmy, které byly věnované konfliktu, natáčeli hlavně Palestinci a Arabové. Dokonce i tací, kteří pocházeli z bohatých rodin, např. z Egypta a nikdy nedrželi v ruce zbraň. Zatímco izraelští autoři ve válce byli a měli toho dost. Chtěli ale mluvit také o něčem jiném.

Dovedete si představit, že se konflikt na Blízkém Východě vyřeší? Že např. dojde k rozdělení Jeruzaléma, jak požadují Palestinci?

Jeruzalém byl po dlouhou dobu rozdělen, např. až do roku 1967. To by nebylo nic nového. A jestli bych potřeboval pas, abych si jel sednout do jiné čtvrti na kávu, to by mně nevadilo. Osobně jsem na straně Palestinců v tom smyslu, že oni si zaslouží vlastní stát stejně, jako jej máme my. Jenže umírnění lidé, jako jsem třeba já nebo spisovatel Amos Oz, kteří by jim chtěli pomoct, dnes nemohou mluvit. Nemůžeme se za ně postavit, když každou chvíli vylítne do povětří autobus nebo restaurace.

Pochopte, tohle je jediný židovský stát na světě, zatímco těch muslimských je mnoho. Židé se sem zpět vraceli od 11. století, k širší emigrační vlně došlo kolem roku 1820 po prvním velkém pogromu v Rusku. A třeba můj otec si zde koupil půdu v r. 1925, když přišel z Polska. Nikoho neutlačoval. A mohu vyprávět o hrozných věcech, které se tu děly Židům, ale jistě po válce i Arabům, ačkoliv na počátku žili vedle sebe. Ale řešit, kdo co začal, už nikam nevede.

Možná to potrvá generace, než se lidé naučí žít v míru.

Nemyslím si. Já jsem také v mládí říkal otci, podívej, co se všude kolem děje, k jakým zvěrstvům dochází, jak jsou lidé ve vládě zkorumpovaní. A on mi odpověděl, že to takhle bylo vždycky, dokonce za války mnohem horší. A podívejte se na poválečné Německo. Už za tři roky tam začali jezdit Francouzi a Angličané, aby dělali byznys. Nepotřebujete příští generace, ale lidi, kteří by si sedli a jednali.