Jak si vysvětlujete, že se kniha bajek pro děti i dospělé Straka v říši entropie, věnovaná fyzikálním zákonům a vědě, dostala na špičku čtenářského zájmu?

Na samém vrcholu je Viewegh, toho se asi nepodaří z trůnu sesadit… Upřímně, překvapilo mě to. A potěšilo. Vliv mělo asi i to, že knihu podpořili odborníci jako Jiří Grygar nebo Luboš Motl. Možná že tu chybí druh knížky, která by se zabývala tématy fungování vesmíru a přírody. Tedy takové knihy jsou, ale bývají pro většinu laické veřejnosti příliš odborné.

Spousta lidí pak příliš obtížnou četbu vzdá. Lidé však chtějí znát odpovědi na vědecké otázky, které mají filozofický přesah, chtějí se třeba dozvědět, jak si lze představit časoprostor. Já jsem se pokusila podat tato témata humornou formou, navíc srozumitelnou široké veřejnosti. Má knížka je především beletrie, jsou to povídky o životě, který známe, o problémech mezi lidmi, o vztazích, to vše pomocí metafory. A věda je tam takový bonus navíc.

Jak vůbec napadne výtvarnici, že by napsala zvířecí pohádky o jevech, jako jsou Archimedův zákon, teorie relativity nebo gravitace?

Nevím, prostě mě to napadlo. Vystudovala jsem sice výtvarné umění, ale psala jsem, hrála jsem divadlo, zkoušela další obory. Kdysi jsem se živila jako fotografka interiérů, ale psala jsem k fotkám i články. A věda mne zajímá dlouhodobě, vlastně od dětství. Takže to nebyl nějaký obrat, spíš jsem v té knížce přirozeně spojila, co mne nejvíc baví.

Zaujala mě mezi mnohými bajka o elektrostatice. Proč jste ji nazvala Unifikace krásy?

Tuhle bajku jsem psala jako poslední. Když jsem od kliky opakovaně dostávala elektrickou ránu, došlo mi, že je to jen ve chvíli, když mám gumové podrážky. Jakmile jsem nosila podrážky kožené, tak nic. Napadl mě pak příběh. Ale ten je tady jen jaksi navíc. Hlavním tématem této bajky přece není elektrostatika. Jsou to nároky současné doby, která touhu po dokonalém vzhledu dovádí až na hranici grotesknosti.

V čem?

Nedávno jsem viděla v televizi pořad, v němž vnuknou normálním lidem pochybnosti o vlastním vzhledu a nabídnou jim sérii plastických operací. Na konci ukážou „opravené“ lidi, kteří najednou vypadají úplně jinak než předtím, ale všichni se tváří spokojeně, jako by plastické operace byly něco jako čištění zubů. Já to v principu neodsuzuji, ale takovéto bagatelizování zásadní změny vzhledu mi připadá nebezpečné. Co když si neuvědomujeme, že tak výraznou změnou můžeme přijít o vlastní identitu, svoji charakteristiku a osobnost? Vlastní já samozřejmě není tvořeno pouze vzhledem, ale stejně – co třeba dědičné rysy, které jsou znakem rodiny…

Z vašich bajek jsem získal pocit, že rozumíte skoro až vesmíru. Jak se vám tedy jeví svět lidí?

Tak to zase brzděte! Jsem sice poučená, ale stále jenom laik, nestudovala jsem fyziku. Svět lidí je v bajkách spíš groteskní. Třeba jezevčice Elsa, která se snaží svého líného manžela alkoholika ze stavu klidu na kanapi dostat do pohybu, přimět ho k nějaké práci. Její poradkyně slepice usoudí, že na jejího muže působí Newtonův zákon setrvačnosti, a radí jí, jak ho překonat. Jsou to vlastně alegorie situací, které známe z vlastního života.

Lidé si na internetu – NYCmap.com – mohou prohlédnout vaši reportáž z New Yorku. Proč jste se k ní odhodlala? Neměla jste pocit, že budete desátá v pořadí?

Jakousi emocionální mapu New Yorku jsem dělala v roce 1999 a v té době na webu nic podobného nebylo. Díky tomu se NYCmap stal hodně navštěvovaný. Ve vyhledávači Google či Yahoo je už deset let mezi prvními třemi až pěti odkazy a prvních pár let na něj chodilo i tři tisíce lidí denně. Když spadla po teroristických útocích „dvojčata“, byla návštěvnost i třicet tisíc. Proto jsem ze stránek v té době udělala improvizovaný informační servis. Dva týdny jsem tenkrát seděla u počítače v Praze a odpovídala na emaily, přebírala zprávy ze světových zpravodajství. Snažila jsem se nějak pomoci, ale bylo to bizarní – můj web nebyla žádná zpravodajská kancelář nebo noviny, jen jeden soukromý „one woman website“. Ale takhle funguje internet.