Dále vydal prozaické knížky Kol dějů (2001) a Zvěsti (2002), soubor divadelních her Dramolety (2002) a sbírku kázání Co je ti do nás, Ježíši nazaretský? (2002).

Ta otázka napadne na úvod každého: Co je to lyonský omnibus? Co má v textu symbolizovat?

Na chlopeň přebalu jsem napsal: Neptej se mě, čtenáři, co je to Lyonský omnibus. Neptej se mě, literární kritiku - je to tabu. Tabu, které značí a skrývá podstatné nevyslovené a nevyslovitelné, životně důležité - to, co očekává mladý hrdina Milosta, že mu bude sděleno, otcem, okolím, sebou samým. Sám jsem kdysi slyšel historku o Lyonském omnibusu, která neobsahovala vysvětlení, a tu se mi najednou hodila. Použil jsem ji. A když jsem svého Omnibusa dopsal, začal jsem nepatrně pátrat, co by to mohlo být. Lyonský omnibus může mít jisté racionální jádro, dejme tomu případ lyonského kurýra, který se udál v roce 1796 a v souvislosti s nímž byli popraveni nevinní lidé, nebo tu může být spojení s neblaze proslulými autobusy, používanými ve Francii za války k deportacím.

Vaše knížka je plná cest, neustálého pohybu odnikud nikam, hovorů k sobě, dialogů s okolím. Hledáte, ale odpovědi moc nenabízíte. Rozumíte světu, ve kterém žijete? Pomáhá vám psaní porozumět mu?

Říkáte: cesty, pohyb. Ano, Milosta se pohybuje po Evropě. V úvodu jsem naznačil, že jde o cosi jako pikareskní román, k němuž cestování patří. A pak, cesta bývá vnějším prostředkem pro vyjádření vnitřního dění. Tohle můžeme pozorovat v literatuře od pradávna, od časů Odysey a Exodu. A ještě něco: Milosta si nosí stále s sebou a v sobě rodný Adlerov, ať je kdokoli ve světě. Tím jsem chtěl něco naznačit. Svou otázkou jste nenápadně přešel od hlavní postavy té knížky k mé osobě. Když člověk píše - míním tím sebe, nevím jak druzí - odděluje od sebe to, čím přestává být. Skrze slovo se jedinečná a skrytá vize dostává na světlo a stává se něčím obecným.

Z knihy velmi často vystupují intenzivní pocity samoty a smutku, životní nenaplněnosti, nemožnosti nalézt "chybějící část", jak píšeš. Vy jste evangelický farář - co vám v tomto ohledu dává víra v boha?

Evangelickým farářem jsem se stal právě proto, abych s těmito pocity, které jsi správně rozpoznal (o ně mi šlo), bojoval. Tohle mě přivedlo ke studiu na teologické fakultě a ke tříletému působení v evangelické církvi. Přitom jsem mnoho našel a mnoho nenašel. O víře a nevíře vedu svou řeč. Mám za to, že ty dvě jsou mimo jiné tématem mých předchozích knížek.

A nakolik může pomoci žena, vztah? I tuto možnost v Lyonském omnibusu naznačujete a zároveň ji ponecháváte otevřenou...

To je otázka, na níž říci ano je stejně ošidné, jako říci ne. Žena může být právě tak svodem jako obrovskou milostí. A tuhle ambivalenci, mám za to, prožívá stejně tak fiktivní mladý Milosta, jako jakýkoli reálný chlápek.

Kolik z hlavního hrdiny knížky Martina Milosty je ve vás? Projektujete se do svých románových postav? Píšete beletrizovanou autobiografii?

Je to naopak. Nejde o projekci do postavy, ale o vysávání z její strany. Jakmile se jednou postava zrodí, živí se, kde může, a autor jako "rodič", prostředník, je první na ráně. Literatura je parazit, klíště, které se nacucá, vyživí svůj vak fabulace, fikce, fantazie a v podobě díla odpadne. Přitom dochází k deformacím, frakturám a kombinacím. Tenhle živočich, tohle literární libido parazituje tu na osobě autora, tu na někom jiném, přemísťuje se v prostoru a čase. Hovořit tedy o autobiografii by bylo zavádějící.