"V Londýně nebyla velká výstava Paula Gauguina od roku 1955," řekla Christine Ridingová, kurátorka nynější retrospektivy, která nabízí na 150 uměleckých děl zapůjčených ze sbírek z celého světa, včetně pražské Národní galerie.

"Výstava zahrnuje všechny výrazové prostředky - jsou tu plátna, akvarely, kresby, tisky, sochy, keramika, dokonce tu máme i pár jeho vyřezávaných dřeváků a vycházkovou hůl," dodala.

Výstava se zaměřuje na mýty, které Gauguin (1848-1903) zachycoval na svých obrazech a které také vytvářel kolem sebe. "To je samozřejmě téma celé jeho kariéry," dodala Ridingová.

Divoch i civilizovaný člověk

Potvrzuje to i úvodní sál s řadou Gauguinových autoportrétů, na nichž se zpodobnil jako bohémský malíř, korzár i jako Ježíš na Olivetské hoře. "Stále zdůrazňoval, že v něm je divoch i civilizovaný člověk. Divoch má být jeho čistší, poctivější a původnější stránkou, která prý pocházela od peruánských, ba inckých předků," uvedla Ridingová. "Určitě byl po matce částečně Peruánec, ale pokud jde o Inku, tak spíš o sobě jen vytvářel další mýtus."

Současně jsou mýty klíčovým námětem Gauguinových děl. Výstava tak znovu vedle sebe shromažďuje jeho slavné obrazy s náboženskou tematikou - Žlutého Krista, Zeleného Krista - Bretaňskou kalvárii a především mimořádné Vidění po kázání - Jakub zápasí s andělem.

"Gauguin svým způsobem zdůrazňuje i univerzální ideu náboženství. Například zobrazí téma narození Krista, které je samozřejmě součástí křesťanského příběhu, ale matka a dítě jsou Tahiťané," dodala Ridingová.

Tématické dekce

Díla jsou seřazena v tematických sekcích, které zdůrazňují vazby mezi Gauguinovým dílem a jeho barvitým životem. Plavil se po mořích, ale byl také deset let makléřem, kdy se po nedělích učil malovat. "Přesto vytvořil tak revoluční umění, že podstatná část toho, co se stalo ve 20. století, by byla bez něj nemyslitelná," napsal kritik The Daily Telegraph.

Výstava si všímá klíčových období, která Gauguin strávil v bretaňském Pont Aven a později s Vincentem van Goghem v Arles, a věnuje se obrazům jeho dětí a dánské manželky Mette. Dominují ale obrazy z Tahiti, kam odjel v roce 1891 a kde kromě dvou let strávil zbytek života. Byl zklamán, že exotické ostrovy byly již v jeho době zcivilizovány a domorodci obráceni na křesťanství a snažil se polynéské mýty a historii aspoň promítat do svých obrazů. "Aspoň v Gauguinově umění se pradávné mýty staly součástí každodenního života na Tahiti," uvádí katalog výstavy.

Průčelí domu jako Dům rozkoše

Gauguin poslední dva roky strávil na ostrově Hiva Oa na Markézách. Zde v květnu 1903 zemřel oslaben syfilidou po srdečním záchvatu. Je pohřben na místním hřbitově, kde byl v roce 1978 pochován také šansoniér Jacques Brel.

Z posledních dvou let na Markézách pocházejí vyřezávané trámy z průčelí jeho domu s provokativním nápisem Maison du jouir (Dům rozkoše). Na výstavě je také keramická socha nazvaná Oviri (Divoška), kterou chtěl mít Gauguin na hrobě. Nakonec byl ale na hrobě umístěn odolnější bronzový odlitek Oviri.

Dopisy manželce a Van Goghovi

Z pražské Národní galerie je na výstavě plátno Útěk. Vedle obrazů jsou v Tate Modern plastiky, ale i třeba zdobené dřeváky, které si Gauguin vyřezal v Bretani. Dva sály jsou věnovány dobovým archivním materiálům, včetně dopisů manželce nebo van Goghovi.

Výstava zaznamenala v Tate Modern největší zájem o vstupenky od roku 2002, kdy galerie zorganizovala společnou výstavu Pabla Picassa a Henriho Matisse. Nadšené jsou zatím také reakce uměleckých kritiků. Výstava potrvá do 16. ledna, pak se přestěhuje do Národní galerie ve Washingtonu.