Článek
Vaše kapela existuje od roku 1996 a v roce 2006 vyhrála soutěž Eurovision Song Contest. Byl to váš největší úspěch?
Doufám, že ne. Já se na to koukám pouze jako na pěšinku, po které jsme se na chvíli vydali. Požádali nás o účast, a protože nikdy nevíte, kam vás taková pěšinka může zavést, zkusili jsme to. Dávno už jsme ale zpět na naší hlavní cestě. Pomohlo nám to, získali jsme vítězstvím pozornost médií. A pomohlo nám to se dostat do povědomí Evropy. V tomto smyslu to úspěch byl.
Pomohlo vítězství v Eurovision Song Contest i prodeji vašich desek?
Ano, ale pouze na chvíli. Nenazýval bych to naším největším úspěchem, ale jakýmsi katalyzátorem. Abychom získali pozici, kterou jsme měli po soutěži, museli bychom ještě asi tak pět let intenzívně koncertovat. Byla to taková reklamní kampaň, díky které téměř všude znají buď naše kostýmy, nebo alespoň název.
Vaše nové album Babez For Breakfast produkoval Michael Wagener, který už pracoval se slavnými kapelami hudební historie (Skid Row, Extreme, Mötley Crüe, Kins X a další). Jak jste se s ním dali dohromady?
Bylo to legrační nedorozumění. Asi před rokem se nás zástupce naší nahrávací společnosti ptal, se kterým producentem bychom rádi spolupracovali. Poté, co už jsme vyčerpali skoro všechny finské producenty a těm se nahrávání zrovna nehodilo do jejich plánů, prohodil náš kytarista z legrace, že zavoláme Wagenerovi. A ten zástupce nepochopil, že jde o vtip, a Michaela kontaktoval. Ten do toho šel.
Jak se vám s ním spolupracovalo?
Ukázalo se, že to byla opravdu šťastná náhoda. Už po čtyřech dnech práce se ukázalo, že Michael je skoro stejně dětinský jako já. Je jako velké dítě, takže jsme si velmi rozuměli. Je to poprvé, co jsme opravdu přesvědčeni, že bychom rádi spolupráci s některým producentem rozhodně zopakovali.
Nahrávali jste v americkém Nashvillu. Bylo to tam pro vás něčím inspirující?
Proboha, to ne. Jeli jsme tam jenom proto, že tam Michael bydlí a má tam studio. Původně jsme si přáli, aby za námi přijel do Finska. Ale i když to může znít nepravděpodobně, ukázalo se daleko jednodušší letět za ním do Nashvillu. Díky tomu jsme se aspoň dostali daleko od svých každodenních životů a mohli jsme se plně koncentrovat na nahrávání.
Na desce se autorsky podílel i bývalý kytarista skupiny Kiss Bruce Kulick. Jak k vaší spolupráci došlo?
Ta započala už v roce 2005. Bruce hrál sólo na naší předchozí desce. Jsme věrní fanoušci Kiss a s Brucem jsme zůstali v kontaktu. Seznámili jsme se, když se přišel podívat na naše vystoupení v Los Angeles. Poté nás navštívil a zahrál nám svůj nový materiál. Povídali jsme si a já jsem se osmělil zeptat, jestli bychom se někdy mohli setkat v L. A. a zkusit napsat něco pro Lordi. A skoro přesně před rokem jsem za ním opravdu do Hollywoodu jel, napsali jsme několik písní a něco z toho skončilo na albu.
V písničce Granny’s Gone Crazy hostoval Mark Slaughter ze skupiny Slaughter. Jak jste se seznámili s ním?
I to byla jedna ze série šťastných náhod. Na album jsme potřebovali nahrát různými hlasy několik mluvených sekvencí. Dal jsem si záležet, aby to byli lidé, pro které je angličtina rodnou řečí, aby to neznělo směšně. Chyběl nám poslední hlas a producent řekl, že se zkusí zeptat svého kamaráda Marka. Nezmínil jeho příjmení. Když pak do studia nakráčel samotný Mark Slaughter, spadla nám čelist. Byli jsme ohromeni. Když nahrál svůj krátký part a opustil studio, nadávali jsme si, že jsme ho nepožádali, aby nám něco nazpíval.
Lordi vystupují v maskách. Mění se nějak ty masky během let?
Navrhuji nové vždy s vydáním nového alba. Lidé se převlékají každý den a ani my nemůžeme být stejní. Představte si, jaká nuda by byla nosit několik let stejné tričko. Navíc je tam i praktické hledisko, ty kostýmy se rozhodně nedají prát, takže na konci sezóny už opravdu páchnou.