V roce 1979 byl vyloučen z Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Bratislavě, působil pak v podzemní církvi a emigroval v roce 1983 do Rakouska, kde bydlí i nyní. V Římě poté pokračoval ve studiu teologie, vrátil se do Vídně, kde žil v kapucínském klášteře a věnoval se pastoraci rakouských věřících a slovenských i českých emigrantů. V roce 1991, po rozhodnutí oženit se, odešel z kněžské řeholní služby.

V Rakousku mají 700 ženatých kněží

Jak uvádí na záložce, navzdory zákazům působit oficiálně jako kněz se této činnosti jiným, netradičním způsobem dál věnuje. Je zaměstnán jako radiologický a pastorační asistent jedné z vídeňských nemocnic.

„V Rakousku je asi 700 ženatých kněží, tedy 700 suspendovaných kněží – kněží bez úřadu. Já jsem jedním z nich,“ píše v jedné své črtě v knize pojmenované symbolicky Síla lásky.

Rád ocitoval myšlenku z rakouského tisku publikovanou v okamžiku, co se kněz ve vesnici Feldkirch-Nofels rozhodl odejít ze služby poté, co čekal s pastorační asistentkou farního společenství dítě, k němuž a k níž se plně hlásil: „Celibát, jako podmínka kněžství, byl ustanoven 2. lateránským koncilem v roce 1139. Trvalo však celé následující století, než začal být celoplošně praktikován. V poslední době se uvnitř katolické církve množí názory, aby se přísnost povinného celibátu zrušila.“

Hold lidem známým

To ale není hlavní myšlenka svazku jeho portrétů. Rozhodl se vzdát hold lidem známým – třeba Matka Tereza z Kalkaty nebo Karel Kryl, na jehož větu: „Chlapi nebrečí, chlapi se perou“ nemůže zapomenout – ale hlavně známým méně nebo vůbec. Připomíná Carla Carretta, podle něho nejvýznamnější duchovní osobnost 60. až 80. let 20. století, s nímž se několikrát setkal, nebo Otmara Kappla z Lappersdorfu u Řezna, který mj. pomáhal spojit místní katolíky s členy podzemní církve předlistopadového Československa.

Všechny spojuje neokázalý zájem o druhé. Věrnost svému svědomí. A lásce v tom nejširším pojetí vztahu k bližnímu svému.

 Celkové hodnocení: 80%