Sandro žádného tak velkého následovníka neměl a přesto zůstal vedle svých konkurentů po dlouhou dobu tím nejobdivovanějším.

Fakt, že Paříž v současné době hostí sedmadvacet Boticelliho originálů, což je zhruba třetina zachovalých děl, nadchla všechny milovníky umění. Francie si výstavu zasloužila mimořádným činem: její senát financoval restaurování několika Boticelliho obrazů, které se nacházejí v italských sbírkách. A tak Itálie z vděčnosti půjčila do města na Seině unikátní deskové malby i celé sejmuté fresky. Čin výjimečný a také oceněný: diváci tu na Botticelliho stojí i několikahodinové fronty.

Zázračně krásná Simonetta

Malíř kdysi začínal v dílně zlatníka, rád ale kreslil a tak ho zlákalo umění malíře Filippa Lippiho, k němž vstoupil do učení. Lippi byl původně mnich z řádu karmelitánů, ale v jeho srdci neplála láska k bohu, nýbrž vášeň k ženám. Povedl se mu i jedinečný kousek v dějinách erotiky - svedl jeptišku, která mu stála modelem k obrazu Madony. Matka představená mu jako mnichovi plně důvěřovala a prozřela, až když novicka otěhotněla. Rozhřešení milencům dal až papež, jenž je zbavil tíže řeholního slibu a dovolil jim uzavřít sňatek.

Botticelli sice maloval stejně půvabné dívky jako Filippo Lippi, ale o jeho vztahu k druhému pohlaví víme s určitostí jen to, že se nikdy neoženil.

Miss Florencie v jeho době byla krásná Simonetta Vespucciová. Stála mu prý modelem k těm nejkrásnějším obrazům, v nichž Botticelli zobrazil pohanské bohyně na motivy antické mytologie, nejčasněji polonahé či v rouše Evině. Své osudové modelce dával malíř i podobu božské Panny Marie.

Příkladů nabízí pařížská výstava víc než dost - objevuje se tu stále stejná žena s porcelánovou pletí, drobnými ústy, jemným nosem a dlouhými blonďatými vlasy. Najdeme ji už na prvním obraze, který vznikl v roce 1470, kdy si mladý Sandro otevřel ve Florencii svoji samostatnou malířskou dílnu.

Stal se záhy žádaným umělcem. K jeho mecenášům patřila rozvětvená rodina Medicejů a její finanční spojenci. Maloval pro ně mytologické obrazy i náboženské fresky, ilustroval Danteho Božskou komedii a tvořil portréty.

Kající se Florencie

V 90. letech 15. století Botticelliho výrazně ovlivnily moralizující proslovy nicha Girolama Savonaroly. S blížícím se rokem 1500 se očekával konec světa a radikální kazatel adresoval občanům města tato slova: "Kaj se, ó Florencie, dokud je čas. Oděj se do bílého roucha očisty. Nemeškej, nebo ti k pokání nezbude čas." Hrozil zhoubným morem, krvežíznivými vojsky satana, opakovanou neúrodou i pekelným ohněm. A lidé se ho opravdu báli.

I Botticelli se dal strhnout. Ovlivnil ho jeho bratr Simone, který patřil k vášnivým kazatelovým stoupencům a s nímž Sandro bydlel ve společném domě. Zřejmě tehdy neváhal hodit některé svoje pohanské bohyně na ohnivé hranice, které vystavěli Savonorolovy lidé jako předzvěst očistce.

Maloval dál obrazy. Měly stejně krásnou lineární křivku, ale nahé krásky a milostivé Madony v nich vystřídaly emotivně vypjatá témata Marie s mrtvým Kristem na kolenou či mysticky laděné vize inspirované hrozivým Zjevením sv. Jana.

Smutné stáří o berlích

Pokud můžeme věřit Vasarimu, který napsal Botticelliho první životopis, malíř se tehdy dostal do osobní krize, z níž už nebylo návratu zpět. Kdysi byl bohatý, nyní zchudl a sešel nemocemi. On - vášnivý hlasatel krásy těla - se nakonec belhal po florentských ulicích o berlích a nuzně oblečený. Zda to je pravda, není tak úplně jisté, ale faktem zůstává, že v posledních letech měl zakázek méně a méně. A nová generace Michelangelů a Raffaelů na něj zanevřela, což se týkalo i uměleckých investorů.

Geniálního Florenťana objevili až angličtí prerafaelisté v 19. století. Do jejich srdcí se zapsaly zejména dva obrazy, které jsou ztělesněním malířova poetického ideálu: Jaro (Primavera) a Zrození Venuše.

Francouzský znalec René Huyghe o nich napsal, že mají věčnou svěžest prvního zjevení a neznají opotřebovanost životem. Na výstavě v Paříži je však nenajdeme - jsou trvalou ozdobou florentské Galerie Uffizi a jejich několikaměsíční nepřítomnost (pařížská výstava trvá od 1. října 2003 až do 22. února 2004) by byla asi velkým zklamáním pro každého návštěvníka města Medicejů.

A tak opravdovou poctou Botticellimu se stane až repríza expozice, která se chystá na jaře v samotné Florencii. Toskánsko tak s velkou pompou uctí svého velkého rodáka, od jehož narození brzy uplyne 560 let. Kdy však přesně spatřil světlo světa nevíme. Pouze v daňovém přiznání z roku 1446 jeho otec uvedl, že malému Sandrovi byli dva roky.