Na letošním osmnáctém ročníku se tak v Plzni objevily inscenace ze Slovenska, Polska, Maďarska, Lotyšska a Srbska. Deklarovaným kritériem výběru bylo představit tvorbu tzv. národních divadel i nové tváře evropského divadla.

Umělecký šéf Nového rižského divadla, režisér Alvis Hermanis, novou tváří rozhodně není. S lotyšským souborem představil před časem v Plzni svou inscenaci Dlouhý život. Na tento sled obrazů ze života starých lidí, zobrazený s úchvatnou hereckou propracovaností a smyslem pro scénický detail, navázala inscenace Sound of Silence, situovaná do konce šedesátých let.

Více než tříhodinová inscenace se odehrává bez jediného slova, provázená hudebním podkresem z repertoáru Simona a Garfunkela, objevujících po hřmotně budovatelském duchu předchozích desetiletí (a před rockovou tvrdostí let následujících) lyričtější, melodičtější a něžnější hudbu generace režisérových rodičů.

Smysl pro humor a poezii okamžiku

Stejně jako v případě Dlouhého života se vše odehrává v prostoru rozděleném (tentokrát jen pomyslnými zdmi) na jednotlivé bytové jednotky, z něhož se posléze stává společný prostor.

Formální a postradatelný rámec reminiscence „zlatých šedesátých“ tvoří návštěva dvou současných dívek objevujících s poněkud nuceně prodlužovaným chichotáním typické dobové atributy – vinylové gramofonové desky, magnetofony, rozhlasové přijímače, na něž se chytaly zahraniční hity.

Méně čitelná je rovněž čtveřice mužů, naslouchající v přísné ilegalitě snad hudbě, snad zakázaným informacím o dění za železnou oponou.

Důraz na detail

Vše je tu opět založeno na detailu, ať již scénografickém, či hereckém. Představení rozvíjí dlouhý sled volně řetězených etud, vzniklých cestou kolektivní improvizace. Tento princip nese však svá omezující úskalí.

Jednotlivé etudy nejsou co do kvality a nosnosti tématu i hereckého provedení vyvážené, často postrádají pointu zakotvenou ve zvoleném „objevování“ šedesátých let. A jejich pouhé zřetězení, bez čitelnějšího tematického vyústění či přesahu se záhy stane únavně jednotvárné.

Navíc pro pamětníky je tu až příliš mnoho detailů vybočujících z atmosféry zvoleného období, od oblečení přes uniformní stohy „fundusových“ knih až třeba po červený telefon, typický až pro desetiletí následující.

Je příznačné, že inscenaci (na páteční repríze) přijala vstřícně nejmladší generace, jež stejně jako její tvůrci šedesátá léta osobně nezažila a jejímuž klipovému vnímání pouhý sled etud vyhovuje. Nutno ovšem přiznat lotyšským hercům ve většině případů velké herecké zaujetí, smysl pro humor a poezii okamžiku. Na sugestivitu Dlouhého života ale Sound of Silence nedosáhl.

Závěr festivalu tvořila 85minutová inscenace Srbského národního divadla z Nového Sadu Loď pro panenky, jejíž volný surrealistický princip řetězení obrazů se nesl v podobném duchu jako lotyšské retro.

Sexuální malformace Malé sestřičky

Hra Mileny Markovičové pracuje s motivy známých pohádek, jejich postavy však vsazuje do kontextu ryze současného. Spojujícím prvkem je postava Malé sestřičky, která prochází světem pohádkových postav a příběhů v jungovském odhalování vlastní sexuality.

Svou první sexuální zkušenost učiní jako Sněhurka ve squatterské komunitě trpaslíků s disneyovsky obludnými hlavami a pokračuje jako Zlatovláska, Mařenka v Perníkové chaloupce atd.

Ze strany autorky je to ale konstrukce značně umělá a místy i velmi chatrná, založená spíše na slovech než na skutečném využití pohádkových archetypů. Když vyčerpá všechny z literatury vyčtené podoby sexuálních malformací, vrátí se k poetickému vyústění do obrazu otce odvážejícího na papírových lodičkách vše „odžité“ z hrdinčina života. Inscenace působí rozpačitě a vzdor na jevišti příjemně osvěžující živé kapele i značně odtažitě.

Podobně se v plzeňských kuloárech hovořilo i o Kupci benátském, zakotveném až příliš v maďarské realitě, a polském Platonovovi. Takže nakonec ze zahraničního výběru zazářila nejvíce úvodní Anna Karenina Slovenského národního divadla hereckými kvalitami i režií Romana Poláka.

Celkové hodnocení: Sound of Silence: 50%,  Loď pro panenky: 40%