Oba jste v povědomí diváků zapsáni jako tvůrci komedií – vy díky Bobulím, Viewegh díky adaptacím Báječných let pod psa, Účastníků zájezdu i Románu pro ženy. Román pro muže ale rozhodně není veselá kniha – co tedy mají diváci čekat od filmu?

Viděl jsem všechny filmy podle Michala Viewegha a máte pravdu, že tenhle bude jiný. Asi to souvisí s tím, že i Michal zažil zlomové situace, které ho někam posunuly. Snažil jsem se ale film proti knize odlehčit – i když se příběh hodně týká smrti, záleží jako vždycky na úhlu pohledu. Doufám, že film je zábavný, protože i o velmi vážných věcech se dá psát a točit s nadhledem.

Jak jste spolupracovali – pod scénářem je podepsán Viewegh, vy jste leccos změnil…

Od začátku jsme si stanovili pravidla tak, že Michal bude psát scénář a já budu dělat režijní dramaturgii. On napsal dvě verze scénáře, ale pak šly přípravy velmi rychle, takže ty poslední dvě režijní verze už jsem psal sám. Příběh a postavy zůstaly. Změnil jsem jen úhel pohledu, přidal nadhled a rozehrál situace.

Kniha je hodně společenskokritická, ve filmu jste ubrali. Co vás k tomu vedlo?

Od začátku jsme s Miroslavem Donutilem, představitelem hlavní role Cyrila, chtěli, aby se na film lidé mohli dívat i za deset let. Ubrali jsme tedy z konkrétních případů současné politiky a nechali politiku jen v symbolické rovině, abychom se vyhnuli nebezpečí, že po čase diváci nebudou vědět, o čem je řeč. Soustředili jsme se na vztahovou linii. Mně se už při čtení knihy vlastně hlavně líbil příběh Cyrilova smrtelně nemocného bratra Bruna, kterého hraje Miroslav Vladyka. Už jsem měl kdysi podobný námět, ale tam byla hlavní ženská postava. Její charakterové vlastnosti se teď objevily v postavě chlapa a to mě lákalo.

 

Prostředí je to nádherné a mně šlo o to, ukázat velikost majestátních hor v kontrastu k malosti lidí.

Jaký je podle vás Bruno kromě toho, že s ním cítíme, protože umírá?

Je to člověk, který se vyhnul životu. Má to původ v dětství – když jim zemřeli rodiče, zapůsobilo to na něj ze všech tří sourozenců (nejstarší je Cyril, prostřední novinářka Aneta v podání Vandy Hybnerové) nejvíc. Od té chvíle jako by se vyhýbal životu, jeho osudem je jeden velký kompromis, a teprve když si uvědomí, že umírá, začne se v něm pomalinku něco dít. Celý film směřuje k jeho probuzení – i když jen v emocionální rovině. Pro mě to je díky němu o tom, že člověk by se neměl bát problémů, neměl by se bát riskovat a neměl by se dokonce bát nechat si házet klacky pod nohy.

Největší proměnou prošla striptérka Tali – udělali jste z ní dost jiný typ než autor.

Máte pravdu, v knížce je to ryzí zlatokopka, tady má její postava větší hloubku, protože přes ni se odkrývají vztahy všech tří sourozenců. Fakt, že jeden z nich umírá, vrací do jejich vztahů pocit, že by měli ještě něco stihnout, a Tali je motorem, který tu potřebu nastartuje. Otázka je, jak to všechno dopadne.

Jak jste vůbec obsazoval? Pokud vím, předem dán byl Cyril, protože Miroslav Donutil si Román pro muže u Michala Viewegha více méně objednal.

Však jsme také museli dělat kamerové zkoušky tak, aby se k němu ostatní herci hodili. Tedy kromě Miroslava Vladyky, o tom jsem byl přesvědčen, už když jsem četl knihu, on se na tu postavu hodil. Je to postava – až trochu jako autista – která nese poezii. Holky byly těžší – Vanda Hybnerová musela projít větším konkursem, vybírali jsme z několika zajímavých hereček.

Ale největším konkursem prošla Táňa Pauhofová na roli Tali – původně jsem chtěl obsadit neherečku, hledal jsem mezi tanečnicemi, striptérkami, ale pak jsme si řekli, že by to bylo riskantní, protože tam jsou i náročnější herecké scény. Sice jsem našel pár holek, které měly talent od přírody, ale na place by to měly příliš těžké. Jsem přesvědčen, že nakonec je to výrazně herecký film, že se podařilo udržet všechny výkony v rovnováze, nikdo nepřiměřeně nevyčnívá ani není potlačen.

Výborně své role ztvárnili například Jan Budař a Filip Čapka – myslím, že proti knize mají i větší prostor.

Řekl jsem si, že to je Román pro muže, tak by tam mělo být co nejvíc typů mužů a měli by mít větší prostor. Všichni jsou to vlastně tak trochu narušené osobnosti, ale každý jinak a to mě bavilo. A proto si také myslím, že navzdory názvu to bude film spíš pro ženy.

Točili jste v nejluxusnějším prostředí Vysokých Tater. Jak jste se tam cítili?

Každý trochu jinak. Pro mě je to zvláštní – když jdete na večeři a téměř na každého člověka je vypočítán jeden číšník. Působí to jako divadelní představení a to jídlo potom ani tak nevnímáte… Byl jsem před natáčením dva dny nemocný, ležel jsem na pokoji a nosili mi jen čaj. Za ty dva dny přišel ten čaj na 100 eur! Ale prostředí je to nádherné a mně šlo o to, ukázat velikost majestátních hor v kontrastu k malosti lidí.

Viděla jsem vás natáčet i v lanovce na Lomnický štít, která jezdí na prověšených lanech. Bál se někdo?

Já. Tři čtyři hodiny jsme byli v té kabince, jen jsme pojížděli nahoru dolů, foukal do toho vítr a já jen díky tomu, že jsem se díval na monitor a ne ven, jsem to zvládl. Těch několik set metrů skály pod námi nebylo nic příjemného.