Co jste si pro znovuotevření Galerie Václava Špály připravil?

Zčásti to je instalace muzeálního charakteru s fotografiemi a dokumenty souvisejícími s Gagarinovou věcí, nechybí ani její rekonstruovaný model. Stal se ze mě tak trochu investigativní umělec, který začal po té věci pátrat a dávat dohromady informace. Ty ale pouze zprostředkovávám.

Kolik času jste už pátrání věnoval?

Dělám to šest let, poprvé a v takovém rozsahu je tato zvláštní a složitá záležitost předvedena v Čechách. Člověk si ji musí prostudovat a udělat si vlastní názor, co je z vystaveného autentické a co se zdá být autentické, protože dějiny železné opony jsou samy o sobě věcí interpretace.

Jiří Černický je uznávaným umělcem nejen u nás, ale také v zahraničí.

Jiří Černický je uznávaným umělcem nejen u nás, ale také v zahraničí.

FOTO: Kateřina Farná, Právo

Druhou část výstavy tvoří filmy. O čem jsou?

Také o věcech, kterých mi není líto, respektive cizím lidem, kteří mi je dali. V jednom snímku hrají obyčejné věci elementární částice, z nichž se svět znovu skládá dohromady. Další film je takový psychoanalytický pokus s jednou dívkou, která mi do diktafonu řekla něco, co by nikomu jinému nepověděla. Pak jsem jí ty myšlenky vmontoval do hlavy a narouboval psychické procesy na ty, které se dějí na Slunci. Takže ta holka začne umírat a zhroutí se sama do sebe.

A v přízemí jsou „defektní“ filmy pocházející z první poloviny minulého století, na kterých se autentické chyby jako škrábance akumulují, až ty záběry začnou pod chybami mizet.

Považujete chyby za inspirativní?

Chyby jsou nesmírně důležité, protože dělají realitu reálnou. Obecně jsou pro umění dobré, ale každý se s nimi vypořádává různě. Pro mě mají zásadní charakter, snažím se jimi netrápit a zacházet s nimi kreativně. Čistota a absolutní ideál mě nezajímají.

Lidé právě k ideálnímu stavu věcí tíhnou.

Obecně ano, a pak se tím různě trápí. Ideál neexistuje a snaha médií o vyretušovaný svět je „pošahanismus“. Záleží na tom, jak chyby přijmeme, jestli s nimi budeme bojovat, nebo se staneme jejich oběťmi. Ale kdyby nebyly, ani celý tenhle svět by za moc nestál.

Jiří Černický: První sériově vyráběná schizofrenie

Jiří Černický: První sériově vyráběná schizofrenie

FOTO: archív Jiřího Černického

Jak vnímáte úlohu současného umění?

Na to se velmi špatně odpovídá, protože samo umění se odpovědi brání. Theodor Adorno měl pěkný názor, s nímž se docela ztotožňuju. Říkal, že žijeme ve společnosti, která je postavena na logice, takže se snažíme všechno uspořádat tak, abychom tomu rozuměli, a to se nám do určité míry nedaří. A tohle myšlení euroamerické civilizace, její postupy raciálnosti, se snaží umělci narušit tím, že si algoritmus reality definují jiným způsobem. To ale neznamená, že jsou blázni.

Narušovat konzum a racionalitu je i vaším cílem?

Samozřejmě, o nic jiného se nesnažím. Umění je obecně ozdravný element, proto to jako první v totalitářských systémech také odskáče. Umění je tady hlavně z toho důvodu, aby reflektovalo realitu svobodně. O tom se často bavíme se studenty, aby byli odvážní a nesnažili se přemýšlet v regulích, které jim někdo řekl, ale aby si našli svůj svobodný projev – i to má pochopitelně své limity.

Jiří Černický: Jehelníček

Jiří Černický: Jehelníček

FOTO: archív Jiřího Černického

Co není paragrafem zakázáno, je tedy povoleno?

Když uděláte přestupek na společnosti, máte být zavřen. Když někoho v rámci umění zabijete, půjdete sedět. A to se stalo – před třemi lety nějaký Číňan souložil s prostitutkou, ta mu porodila dítě a on to dítě zabil, uvařil a snědl. Dnes je z něj v Číně slavný umělec, paradoxně. Zabýval se otázkou jediného možného dítěte a problematikou porodnosti, ale pořád je to vrah, kanibal, a měl by jít sedět?! Přesto je úspěšný, a to je dost odporné.

Podařilo se mu možná to, co ani sám nečekal. Ukázal na jistou zvrácenost čínské společnosti.

Ukázal na její priority, i když pro nás je to pořád zvrhlost. Ale je zajímavé, jak se k tomu Číňané postavili. Byl jsem v Pekingu na jeho výstavě a dneska maluje hyperrealistické obrazy ukazující zbytky jídla na talíři. Stala se z něj populární komerční hvězda.

Jiří Černický: Vazby (2005-2006)

Jiří Černický: Vazby (2005-2006)

FOTO: archív Jiřího Černického

Považujete vy i tohle za umění?

Já za umění považuji všechno. Mnohem důležitější je otázka, co je špatné a dobré umění. Umění nemůžete nic nařídit, jeho charakteristikou je, že nemá kategorie, protože ono žádné limity, žádné definice mít nechce. Prostě se nedá říct – umění je toto! Může ho dělat každý, nedělejme z toho něco extra elitářského. A to je ohromně osvobozující.