Nechtěla bych počítat, kolik mafiánů už se v historii (zejména literární a filmové) pokusilo skoncovat se zločinnou minulostí a s krásnou ženou, jež mu porodí několik roztomilých ratolestí, začít nový, veskrze spořádaný život.

Rozhodně jich bylo už tolik, že by to hrdina nové francouzské varianty tohoto klišé mohl vědět. Dokonce i bez toho, že on sám kdysi dostal poučku, která se ve filmu vrací víckrát, než je uchu divákovu milé: „Jsi odsouzen u toho zůstat. Prolitá krev nikdy nezaschne.“

Charlyho dožene spravedlnost, ale ne důsledná

Avšak i Charly Mattei to zkusil. Už tři roky žije životem řádného občana, má rodinu a je celý překvapený, když ho jednoho dne na parkovišti přepadne parta maskovaných zločinců a napálí do něj plných dvaadvacet ran. Říká se tomu, jak známo, že ho dohnala minulost.

Přesto může být i divák překvapen: ti drsní zabijáci, ač stříleli zblízka na člověka, který neměl šanci se bránit, netrefili hlavu, srdce (dlouhý záběr hezky zblízka tuto nešikovnost průkazně dokumentuje) ani jiný životně důležitý orgán. Prostě ho nezabili a trocha usilovnější práce zručných chirurgů dá někdejšího mafiána zase do pucu. A tak si Charly vybaví zmíněnou poučku a pustí se do strašlivé pomsty.

Než se však objeví na schůzi party, která ho tak naléhavě chtěla oddělat, a slíbí, že jednoho každého z nich postupně zabije, uplyne neobyčejně nudná hodina, v níž není proč se věnovat zhola zbytečnému ději. Pořád se jen začíná, uvádí do „problému“, připravuje… Pak tedy dojde ke slibu zásadní pomsty, a jak Charly slíbí, tak i udělá. Zaplete se do toho i dávný kamarád z dětství, ale o tom už netřeba víc prozrazovat, i když ani tahle zápletka není nijak originální.

„V podsvětí, podobně jako u policie, jsou schopní lidi a pitomci,“ říká v rozhovoru o filmu moudře režisér Berry a je to zajisté výstižnější charakteristika než to, co dodává: „Dostal jsem příležitost mluvit o identitě, hlavním tématu většiny mých filmů. Nikdy se úplně nezbavíte své kultury, původu a historie... Pro ostatní lidi budete vždy Bretonec, Žid, Arab, Číňan a tak. A mezi touhou se integrovat a naší schopností akceptovat lidi bývá často velká propast.“

Krvák plný zabíjení a mučení

Ani s touto velkou moudrostí sice nemusíte zrovna polemizovat, ale při sledování filmu si ji nejspíš příliš nevybavíte. Především krve a různých více či méně vynalézavých způsobů mučení a zabíjení je totiž ve 22 výstřelech dostatek a Richard Berry je natočil s rutinou, která zaručuje, že kdo má tento typ filmů rád, ten si možná opravdu užije. Tím víc, že Jean Reno o své charisma zatím nepřišel.

Hlavní potíž je nicméně v tom, že krátce po odstartování druhé části – pomsty – absolvujeme s aktéry pro změnu značné množství potenciálních konců, takže divák předem správně cítí, že tenhle snímek nebude mít nijak zajímavý závěr, že spíš jen za další hodinu přestane.

Ve starých jednosálových kinech by to byl přesně ten druh filmu, na který se hodí jít do lóže s hezkou slečnou, věnovat se veskrze příjemným činnostem a občas mrknout přes opěradlo, kdo koho zase mlátí, podřezává nebo střílí. Co s ním počít v multiplexu, tak trochu nevím.

Celkové hodnocení: 50 %