Když vám nabídli Lidice, vzal jste to okamžitě, nebo jste váhal?

Neváhal. Přečetl jsem si scénář a líbilo se mi to.

Máte k tématu 2. světové války hlubší osobní vztah?

Ne. Hlubší vztah k 2. světové válce nemám.

Tak co vás na tom zaujalo?

Ta tragédie, osudy těch lidí.

Je to něco, co se pořád lidem musí připomínat ve filmech a knížkách?

Myslím si, že je dobře, že se to připomíná. Ten příběh, ta celá tragédie, se stala za války, ale osud toho člověka (jde o muže z Lidic, který neúmyslně zabije syna, pozn.aut.) se může stát kdykoliv.

Máme se dnes bavit se sudetskými Němci, můžeme se od nich třeba něco naučit?

Nejde je házet všechny do jednoho pytle. Jsou to lidi jako my. Jsou to vždy jednotlivci, kteří něco provedou.

Můžete něco říct o své postavě?

Je to člověk, který má rodinu a má milenku. Miluje je obě dvě, miluje i svoje děti, akorát se stane tragédie, že ho v afektu napadne jeho syn a on ho zabije, nešťastnou náhodou. Pak už se to všechno valí. Byl odsouzen na čtyři roky za zabití, ne za vraždu. Je to jako když přejedete někoho autem, je to hrozné, ale není to úmysl.

Bylo na této postavě něco, co jste nevěděl jak uchopit?

On je jakoby pasivní, nějak existuje a pro mě je těžké zjistit jak tento moment udělat. Je milión způsobů jak to udělat. Nevím přesně, jestli vybírám ten správný.

Točil jste hodně zahraničních filmů. Čím vás ovlivnili Američani?

Naučil jsem se ukrást ten svůj čas, nenechám se stresovat tím, že běží kamera. Jsou to nervy a člověka to nějak zocelí.

Nejsou americké snímky ještě větší stres než české?

Jsou. Oni se mnou jednají jako s každým anglicky mluvícím člověkem, pořád se něco mění a člověk se s tím musí poprat.

Jsou nějaké americké filmy, u kterých jste si potom řekl "tohle jsem neměl dělat".

Ani ne. Všechno mělo svůj smysl. Ale je jeden, nebudu ho jmenovat, kde jsem nebyl spokojen s výsledkem, protože to bylo dělané nějakým způsobem a pak to přestřihali jinak. Já bych to nikdy tak nehrál, kdybych to věděl.