Od příchodu do historické budovy divadla naplňují prostor drsné songy Vladimíra Vysockého, nesourodé s Višňovým sadem jen na první pohled. Ony totiž za autora hry dopovídají reálie o jejich porevoluční hořkost v dlouhém dvacátém století ústícím do podobných nejistot, jaké cítil Anton Pavlovič. Onen zlom mezi Čechovem, revolucí a časem po ní naznačuje ještě bělogvardějská píseň Gori, gori, zvězda moja...

Herci ji zazpívají, a teprve pak začnou ve svých rolích uvažovat o přítomnosti i budoucnosti sadu připomínaného dokonce i v encyklopedii a vybudovaného ještě před "velkou pohromou", jakou bylo pro komorníka Firse v 60. letech 19. století vysvobození z nevolnictví. Premiéra přinesla i komplikace.

S lehkostí o zmaru

Krobot zvolil klasické vyprávění: lehké, křehké, ale dobře v něm čteme kontury ruské nehybnosti, marnosti, předtuchy velkého společenského i lidského zmaru. Ve druhé části inscenace příběh graduje do neporozumění mezi tradiční, avšak změny neschopnou smetánkou a pragmatičností nové, zatím nevzdělané třídy podnikatelů, buržoazie.

Řada životných figur

Režisérův záměr dobře do života uvádějí herci: dravého, hranatého Lopachina vytváří Martin Kubačák, křehkou, zranitelnou, avšak lehkovážnou Raněvskou Věra Hlaváčková. Výraznými postavami jsou vizionářský, naivně revoluční student Trofimov Pavla Oubrama a prázdně a strojeně tlachající účetní Jepichodov Ondřeje Veselého.


Lenka Krčková se přesvědčivě blýská v roli frustrované adoptivní dcery Raněvské, Varji.

Dana Verzichová jako Aňa září naivitou a vlastnostmi zděděnými po matce. Galerii výrazných postav uzavírají aristokratický nýmand Gajev v podání Jiřího Šestáka, nemotorný statkář Piščik (Martin Hruška), neosobní guvernantka Charlotta (Jaroslava Červenková), panská Duňaša (Věra Holá) i nepominutelná postava Kolemjdoucího (Tomáš Drápela)...

Namlouvání beze slov

K vrcholům budějického Višňového sadu patří neuskutečněné namlouvání Varji a Lopachina. Hraje se beze slov, výmluvně, tragicky. Jasně vidíme daleko dopředu, v perspektivě budoucího zmaru, od kterého dělí Čechovovy postavy jen necelá dvě desetiletí. Zatím je věští jen nervní štěkot psů "mimo obraz", za scénou.

Jihočeské divadlo české Budějovice - A. P. Čechov: Višňový sad. Přeložil Leoš Suchařípa.

Režie Ivo Krobot, dramaturgie Olga Šubrtová, scéna Emil Konečný, kostýmy Kateřina Hájková, hudba Lubor Šonka,