Jak se česká kapela dostane k hraní na celosvětově prestižním festivalu na Borneu?

Začalo to na Womexu, největším světovém veletrhu world music, který se konal v dánské Kodani. Měli jsme tam zastoupení přes naši vydavatelskou společnost Indies Scope, která tam prezentovala naše loňské album Tapas. Byl tam i ředitel Rainforest World Music Festivalu, který v naší hudbě nalezl zalíbení a jako první českou kapelu nás na svou akci pozval.

Odehráli jste na Borneu jen jeden koncert?

Hráli jsme jen jednou. Pobývali jsme tam ale několik dnů a absolvovali jsme různé workshopy. Na festivalu bylo dvacet kapel a denně bylo na programu asi pět workshopů, při nichž se představili různí muzikanti z různých skupin.

Pořadatelé je kombinovali podle toho, kdo na co hrál. Někdy to nebylo úplně šťastně vymyšlené, jindy to ale zase bylo docela zábavné. Ty workshopy byly vlastně takové malé koncerty. Každý ukázal, co na svůj nástroj umí, a pak se jamovalo. Protože to byl jediný denní program festivalu, měly překvapivě vysokou návštěvnost. Koncerty začínaly až po sedmé večer.

Jak dopadl ten váš?

Vystupovali jsme v sobotu večer, což byl na třídenním festivalu nejnavštěvovanější čas. Navíc pouze tu noc nepršelo, v pátek a v neděli byly tropické slejváky. Měli jsme vysokou návštěvu, asi devět tisíc lidí. A publikum nás navíc doslova šokovalo.

Malajsijci jsou totiž velmi pozorní a byli i dobře připravení. Někteří dokonce znali naše písničky. Věděli přesně, která skupina co bude hrát. Po koncertě se kapel ptali na konkrétní skladby. Měli všechno naposlouchané a nastudované z internetu. Reakce diváků nejenom na náš koncert byla navíc dost divoká. Problémem naopak byly technické nedostatky, které se během našeho koncertu vyskytly jako důsledek silných dešťů. Do konce čtvrté písničky nebyl slyšet můj zpěv. Já to nevěděla, protože odposlechy na pódiu šly. Jen mě znepokojovalo, že někteří lidé křičeli „mikrofon, mikrofon“. Potom mi ho technici vyměnili a vše bylo v pořádku.

Přidávali jste?

Hráli jsme tři čtvrtě hodiny a byl konec. Na tomto festivalu jsou přídavky naprosto striktně zakázané. Zvuková zkouška probíhá den nebo dva před koncertem, kapela hraje pětačtyřicet minut, a když skončí, při posledním tónu moderátor ještě jednou řekne její jméno a hned uvede skupinu, která bude hrát potom. Nebyly tím pádem v podstatě žádné prostoje. Hrálo se na dvou pódiích, která byla kousek od sebe. Když kapela na jednom dohrála, publikum se otočilo o devadesát stupňů a jelo se dál.

Kolik stála vstupenka na festival?

To víme úplně přesně, protože naše manažerka Hanka Vojtěchová tam měla kamarádku, která se chtěla jít podívat. Musela si koupit lístek, protože organizátoři kapelám neposkytovali žádné volné vstupenky.

Zaplatila v přepočtu dva tisíce korun na tři dny. Je to docela vysoká částka, ale Malajsijci jsou kulturní lidé a na festival jich přišlo asi třináct tisíc. Kromě Malajsijců a Číňanů, kterých žije na Borneu nejvíc, byli mezi diváky Australané, Novozélanďané a i zástupci dalších národností. Prostě kdo tam byl na dovolené, byl na festivalu.

Měli jste možnost mluvit se zástupci zemí, jejichž muziku prezentujete?

Slyšeli jsme už hodně názorů a překvapivě byly dost milosrdné. Výslovnost ve skandinávských jazycích určitě nemáme úplně nejlepší, ale Švédové nám tvrdili, že nám vcelku rozumějí. Lidé z Balkánu berou naše zpracování jejich písniček naprosto samozřejmě a nevidí v nich žádný problém. Nejvřelejšího přijetí se nám ale dostává od Španělů.