V září vydáte nové album Postcards From A Young Man, o kterém váš zpěvák James Dean Bradfield prohlásil, že to tentokrát bude „bezostyšně popové album“. Je to tak?

Bude velmi jemné a povznášející, prosáklé melodiemi, smyčci a gospelovými sbory. Ale myslím, že naživo budou při jeho prezentaci stále rozeznatelné punkrockové prvky.

Vyvíjíte se tedy od svých tvrdších začátků ke stále melodičtější hudbě?

Hodně to souvisí s věkem. Mezi, řekněme, osmnáctým a pětadvacátým rokem života je člověk plný ideálů a naštvání, což se v hudbě odráží. Později nás začaly více zajímat melodie a instrumentace.

Texty na novém albu se budou opět věnovat zásadním společenským otázkám?

Ano, ale zároveň je to oslava samotné kapely. Je to téměř esej, v jednačtyřiceti letech stále věříme v sílu rock’n’rollu. Vím, zní to staromódně, ale stále milujeme naši kapelu a možnost tvořit. Album vzdává hold tomu, jak moc je pro nás hudba důležitá.

Některé vaše názory a texty jsou silně levicové a tím pádem dost kontroverzní. Když se ohlédnete do minulosti, vzal byste některé z nich zpět?

Ale jistě, udělali jsme mnoho chyb. Když jsme ale začínali, bylo nám osmnáct. Každý jistě ví, co ten věk obnáší. Teenageři dělají chyby, my jsme navíc své životy žili pod drobnohledem britské veřejnosti. Řekl bych ale současně, že je lepší dělat chyby než nic nezkusit.

Kvůli vašemu angažovanému postoji se vás novináři neustále ptají na politické názory. Není to pro vás únavné?

Máte pravdu, je to velmi únavné. Ale je to logické. Protože jsem politologii studoval, je to významná součást mého života. A i když je toho občas příliš, o politiku se stále velmi zajímám a rád o ní diskutuji. Nejsem dogmatik, spíš člověk otevřený všem myšlenkám. Ale občas to může být opravdu náročné.

Chvíli před naším rozhovorem jste se na trutnovském festivalu setkal s českým básníkem a bývalým politickým vězněm Ivanem Martinem Jirousem. O čem s vámi hovořil?

To bylo velice zajímavé. Skočil do natáčení rozhovoru pro Českou televizi, až to bylo trošičku děsivé. Ale bylo to nakonec příjemné setkání, jsem rád, že jsem ho potkal. Četl jsem o jeho životě a o tom, jak dlouho byl ve vězení. Hodně si toho prožil. Přesto se zdá být stále plný energie a nápadů. A myslím, že neměl moc velkou radost z toho, že jsme hráli na Kubě.

Ale vaše vysvětlení, že kromě diktátora Fidela Castra vás sledovalo i pět tisíc obyčejných Kubánců, ho poměrně uspokojilo.

Ano, to byla klika. Ale já rozumím tomu, co měl na srdci. Jak jsem říkal, rád diskutuji. Možná to byla jedna z našich chyb, na které jste se ptala. Koncertem na Kubě jsme nic nevyhráli. Dokonce jsme tehdy prodělali asi dvě stě tisíc liber. Ale stále mám pocit, že setkání se všemi těmi místními lidmi za to stálo. Poznali jsme Kubu a její lid. Tehdy se tam kvůli obchodnímu embargu neprodávaly naše desky, ale oni nám přesto prokázali obrovskou vřelost. Cítili jsme se s nimi propojení.

Také s námi vystoupil jeden neuvěřitelný kubánský trumpetista, který byl jako z jiného světa. Bylo to tehdy organizované přes Britskou radu a kulturní atašé, něco jako kulturní výměna. A nám se ten nápad líbil, protože to bylo něco, co nikdo předtím neudělal. Byla to jedinečná možnost zažít něco naprosto unikátního a neopakovatelného. Už proto, že místa jako Kuba mizí.

Stále držíte v kapele místo pro svého kytaristu Richieho Jamese, který zmizel v roce 1995?

Vždycky na něho budeme čekat. Na pódiu je pro něj stále připraveno jeho místo, které nehodláme nikdy zaplnit, přestože naposled jsme o něm slyšeli v den, kdy zmizel. Je to už dávno.