Belgičan Tom Lanoye, jehož české publikum zná jako autora shakespearovské adaptace Schlachten!, vytvořil osobitou verzi starořecké báje na základě Eurípidova dramatu a eposu Apollonia Rhodského, v níž sleduje především vývoj vztahu Médey a Iasona. Režisér Sebastian Nübling, jehož němečtí kritici jmenovali režisérem roku 2002, zasadil příběh do současných reálií, ale nezbavil ho antického rozměru vášně a tragiky.

Inscenace plná silných momentů

Dvoudílná inscenace (hraná bez pauzy necelé dvě hodiny) má řadu silných momentů - jedním z prvních je zavraždění Médeina bratra Apsyrta, v níž se napohled chladnokrevná Médea promění v démonickou čarodějku chlemtající a prskající bratrovu krev, dalším je pak změna Médey po příchodu do Korintu v nenávistnou sochu, v níž tušíme vibrující napětí.

Inscenace přitom nabírá na groteskním rozměru ubohé upachtěné domácnosti, kde prskají reálně smažená vajíčka dělená mezi kolchidské přivandrovalce - cosi mezi antickým sitcomem a Strindbergem. Ten druhý pak graduje v závěru, kdy vražda dětí je překvapivě rozdělena mezi Médeu i Iásona jako spoluvina, která je opět žene k sobě zlověstným poutem už jen zkázonosného vztahu. Hannoverská Médea přinesla dramaturgicky text, v němž do sebe vše logicky zapadá, ale nenudí, inscenačně pak čistý tvar s precizními hereckými výkony, jimž dominuje drobná blondýnka Médea Anne Ratte-Polle, schopná něhy, civilních tónů i šokující drsnosti.

Po všech stránkách působivá inscenace.

Letošní festival zaujal především čtveřicí klasických adaptací: Ibsenova Nora, Schillerovy Úklady a láska, Shakespearův Othello a antická Mamma Medea představovaly možná sporné a diváky místy šokující, ale rozhodně silné inscenace, které dosahují čitelné výpovědi (někdy více pro domácí než cizí publikum) a opírají se o herecké osobnosti schopné jít až na doraz svých - vesměs velkých - možností.

Problematickou inovací bylo vsazení tří inscenací do nevhodného prostoru Veletržního paláce, z čehož se snad organizátoři poučili pro příští ročník.