Hrajete v divadle i zpíváte. Co je vám bližší?

Jeden český kritik o mě napsal něco v tom smyslu, že v mém zpěvu slyší i to, že hraju. Necituji ho přesně a v prvním okamžiku mě to naštvalo, ale v něčem měl asi pravdu a v mnohém byla jeho kritika i chvalozpěvem – tak jsem mu odpustila.

V hraní i zpěvu je to právě text, který si přisvojuji. A právě v tom jsou obě profese příbuzné a neoddělitelné. Ale ze začátku jsem takříkajíc bojovala se slovy, že nechci být označována za zpívající herečku, protože to skutečně rozdíl je.

Jaké byly vaše pěvecké začátky?

Vždy jsem zpívat chtěla. Víc než hrát. Paradoxně nebo chválabohu mě ke zpěvu dovedlo právě divadlo. Hrávala jsem v představeních – ne v muzikálech, kde mi režisér Juraj Nvota nebo Roman Polák, naši dvorní režiséři divadla Astorka, nechali kromě mluveného slově i to zpívané. Na to, abych si splnila touhu zpívat a mít koncerty, jsem měla dlouho málo odvahy. A začátky byly rozpačité.

V jednom rozhovoru jste řekla, že vám lidé v Česku rozumějí víc než na Slovensku? Proč si to myslíte?

Jednak si myslím, že mě spojují se šansonem, porovnávají s Hanou Hegerovou a s různými šansonovými zpěváky, což je nepopiratelně velmi příjemné. Potom je to i o tom, že Češi jsou vnímavější k textům a záleží jim na smyslu toho, co kdo zpívá, víc, než to vnímám u nás na Slovensku.

A ještě jeden neméně podstatný fakt je ten, že v době, kdy jsem na Slovensku jakoby dokazovala, že můžu zpívat jako herečka, v Čechách mě jako herečku takřka vůbec neznali a přijali mě tak nejspíš jako zpěvačku.

Vaši hudbu mnozí označují právě za šanson. Vy ale toto škatulkování odmítáte. Jak byste ji tedy popsala?

Odmítala jsem a odmítám jakékoli zaškatulkování, ale už se nepůjdu bít za to, když tak někdo mou muziku označí. Šanson znamená koneckonců písničku, takže nič strašného se neděje. Nelíbilo se mi to ve spojitosti s herectvím, protože mnozí herci zpívají lepší či horší písničky, které označují za šansony. A k některým z nich bych se opravdu hrdě nehlásila.

Scenárista Peter Lipovský, váš partner, je také vaším dvorním textařem. Trefí se vám vždy do emocí, nálady, do vkusu? Není občas zraňující zpívat jeho texty?

Všechny jeho texty jsou tak trochu zraňující. S výjimkou třech, čtyřech. Nejsou všechny o mně nebo o něm, ale vždy někomu konkrétnímu patří. Když nenajde adresáta Peter, najdu ho já. Někdy se i stane, že si příběh najdou dva různí lidé.

Vaši rodiče jsou maďarského původu a vy prý pátráte po šlechtických předcích. Jak jste dopadla?

Oba rodiče mají šlechtický původ, ale nikdo z rodiny se tomu důsledně nevěnoval ani se tomu nepřipisoval zvláštní význam. Já sama jsem se to dozvěděla až v dospívání od Babky Honor, která mi dala za úkol pátrat a já jsem ji to za jejího života slíbila. V jistém kostelíčku v Dombrádě v Maďarsku bych měla najít jednu větev. Chystáme se tam se sestrou, už ani nevím kolikáté léto.